Já a Chrám
Když by mi ještě před čtvrt rokem někdo řekl o čakrách, meditacích, ženském a keltském kruhu, poklepala bych si na čelo a dotyčné osobě se od srdce vysmála. A teď? O čtvrt roku a 3 setkání déle tu sedím a píši jak mi přesně tohle pomohlo.
Do chrámu mě přivedla moje nejlepší kamarádka. Ona byla „těmhle věcem“ vždy více otevřená nežli já. Upřímně se mi vážně nechtělo. Říkala jsem si, že tam budou bláznivé baby v pláštích tancovat kolem ohně, mumlat nějaká zaříkadla a nakonec obětují kůzle. Má hluboká omluva všem členkám Chrámu! Jsem jí neskutečně vděčná, že mě do Chrámu přivedla. Vesmír věděl, co potřebuji, kde to najdu a kdo mě tam má dovést.
Celý život jsem si připadala, že na tomhle světě jsem omylem. Už od mala jsem vyrůstala s tím, že nejsem dost dobrá, abych si zasloužila lásku. Ač jsem se snažila sebevíc, nikdy to nebylo dost. Od všech v okolí mě to bolelo, ale od jedné osoby mě to doslova zabíjelo. Od mé matky. Nebyla jsem dost dobrá na to, aby mě milovala vlastní matka! Byla jsem zoufalá, zraněná a neměla jsem nikoho, kdo by mi z té temnoty pomohl zpět na světlo.
V zoufalé snaze o pozornost jsem ubližovala sama sobě. Nejen ve starším věku výběrem těch nejhorších partnerů, ale především v tom mladším fyzickým ubližováním.
Jak zoufalý a zlomený člověk musí být, když v 10 letech místo bezstarostného dětství přemýšlí o sebevraždě? Když přemýšlí, že bez něho bude na světě líp a všem, kterým je na obtíž se uleví. A především, když nenajde jediný záchytný bod. Jediný náznak světla. Jedinou osobu, které by na něm záleželo a kvůli které by ty myšlenky zahnal. Nic. Pouze všudypřítomná Temnota.
Byla jsem sama doma, v ruce držela žiletku z tátova holícího strojku a jediné, co mi znělo hlavou bylo: „Kdo si myslíš, že tě bude milovat, když to nedokáže ani tvá vlastní matka?!“ Sama jsem si odpověděla a žiletka se zabořila do kůže. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Jediné, co mě tehdy zachránilo bylo to, že v 10 letech nemáte úplně tušení kam říznout, aby to mělo fatální následky. Ovšem fyzická bolest alespoň na ten malý okamžik přehlušila tu vnitřní bolest. Na ten malý okamžik jsem netrpěla. A tak se žiletka z tátova holícího strojku stala na dlouhou dobu mou věrnou kamarádkou.
Přišel na to bratr. Nečekaně běžel okamžitě za matkou. Jediné na co se ona zmohla bylo litování sebe sama, obviňování mě, jak jsem jí to mohla udělat a dotáhnutí mě k psychologovi. Samozřejmě jsem si vymyslela pohádku o nešťastné lásce a tím to haslo. Nikdo se o mě dál nezajímal. Postupem času jsem se uzavřela sama do sebe a v tichosti si trpěla ve své vlastní bublině.
Když jsem byla ve věku hledání lásek, vždy jsem našla to nejhorší. Jeden partner mě ponižoval. Jak jsem neschopná, hloupá, ničemu nerozumím. Další mě několikrát fyzicky napadl. Měla jsem modřiny po těle a víte co? Nikoho to nezajímalo. Nikdo to neřešil. Snad jako by je, nebo možná mě, neviděli. Když mě po jedné velké hádce začal škrtit, na krátký okamžik se mé tělo přestalo bránit a já si v hlavě říkala : „Prosím, ukonči to trápení! Osvoboď mě!“ Pak se ale něco zlomilo. Něco ve mně začalo bojovat o můj život i když já sama jsem to nechtěla. Právě v ten okamžik jsem si uvědomila, že musím přestat sama sebe ještě víc ničit.
Po všech těch letech ze mě zůstala pouze prázdná schránka. Má duše ležela na dně. Rozdrásaná, pošlapaná, zničená. Schoulená z posledních sil chránila střípky srdce a sebevědomí. Věděla, že pokud je neuchrání, je to konec.
Právě tehdy Vesmír zasáhl. Poslal mi světlo v temnotě. Někoho, kdo mě bude milovat. Zajisté, že má matka nešetřila urážkami, výčitkami a rýpáním. Nebála se použít i takový kalibr jako je: „Měla by jsi se s ním raději rozejít. Chudák kluk. Má rozhodně na lepší než jsi ty!“. Vesmír i ON mi pomohli vytrvat. Už skoro tři roky jsme manželé. ON je můj štít, mé světlo, má opora. Bez něho jsem pouze schránka s duší schoulenou na dně a prosící aby ji nikdo už neubližoval.
Ač bylo do srdce vraženo mnoho dýk z jedovatých slov a má duše nesčetněkrát drásána, potřebovala jsem matku. Potřebovala jsem její lásku. Sice tu je ON a jeho láska, ale to není to samé, jako láska matky. Má duše to ví. Ví, že to nevydržím věčně. Ví, že když se něco nezmění, minimálně se zblázním. Ví, že ani ON mě nedokáže před Temnotou bránit věčně.
Byla jsem zoufalá a nevěděla, kdo by mi pomohl. Vesmír to ale věděl. Bez jakéhokoli očekávání jsem s kamarádkou jela do Chrámu. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, co čekat.
Už když jsme přijely, měla jsem zvláštní pocit. Jako bych cítila, že přesně teď a tady mám být. Že jedině zde se mi dostane pomoci, kterou potřebuji. Co bylo ale nejzvláštnější, byla atmosféra. Nikoho jsem tam neznala, pouze Soňu z videí, ale už při vstupu jsem se cítila jako doma. Byla jsem trochu vyděšená. Má duše ovšem nabírala na síle. Když jsme odjížděly, měla jsem pocit, že má duše chce vyběhnout z mého těla a je připravená to nandat všem, kteří by mi chtěli ublížit.
Nebudu popisovat úplně vše, co se při setkáních dělo. Všichni členové, kteří mají za sebou nějaké setkání vědí, že to vlastně ani pořádně popsat nejde. Babička říkávala: „Nemůžeš slepému popsat duhu.“. Já sama tomu totiž úplně nerozumím. Ale po každém setkání se vztah s matkou o něco posunul. Nejvýrazněji po Keltském kruhu. Druhý den po setkání jsem dělala cheesecake. Kousek jsem jí nabídla. Byla jsem připravená na kritiku. Stalo se ovšem něco, na co jsem rozhodně nebyla připravená. Matka ho pochválila! Stála jsem jako opařená. Nevěděla jsem jak reagovat. Nevěděla jsem, jestli to je skutečnost nebo se mi to pouze zdá. Přišlo mi to jako zázrak.
Když máte za matku osobu s narcistickou poruchou osobnosti, která na okolí působí jako úžasný a starostlivý člověk, nikdo vám nebude věřit, že vás nemiluje a ničí. Nikdo vás nebude poslouchat. Je totiž přeci nesmysl, aby někdo tak úžasný nedal svému dítěti všechnu svou lásku. Setkáte se pouze s nepochopením a výsměchem. Ovšem ne v Chrámu! A už vůbec ne při ženských kruzích. Ty mé duši neskutečně pomohly. Chápete trápení druhých a oni chápou vaše trápení. Vyslechnou si vás. Nechají vás brečet. Nechají vás smát se. Nikdy vás ale nenechají samotné s vaší bolestí!
Při posledním setkání jsem dokázala o mém problému s matkou mluvit trochu víc. Jedna členka řekla: „My jsme snad ze stejného hnízda! Úplně přesně mám to samé!“. V tu chvíli přišel neskutečný pocit úlevy. Když se nemáte komu svěřit nebo okolí váš problém zlehčuje, připadáte si jako idioti. Připadáte si, že jste jediní, kdo něco takového řeší. Když ale najdete někoho, kdo řeší to samé a ze všech nejlíp chápe vaši bolest, je to skoro jako byste tu bolest nesli společně. Ta tíha kterou nesete na svých bedrech je rázem mnohem menší.
Ženské kruhy rozmělní vaši bolest a trápení a dají vám sílu a oporu. Nikdo se vám nebude smát, že brečíte tolik, až vám z nosu teče nudle. Nikdo si nebude myslet, že vaše trápení s partnerem je malichernost. Nikdo si nebude myslet, že jste blázniví. ALE!! Všichni vám nabídnou svou oporu a podělí se o svou energii. Všichni vás nechají mluvit a budou naslouchat.
Má duše nabírá na síle. Mé sebevědomí se pomalu zvedá ze dna. Můj vztah s matkou pomalými krůčky přechází k lepšímu. Vím, že to bude ještě dlouhá cesta. Nebude vůbec lehká. Ale já i má duše jsme na to připravené.
Za vše vděčím nejlepší kamarádce, Soně a Chrámu. Asi nikdy jim nebudu moci dostatečně poděkovat. Ve své podstatě mě zachránili. A na to pouhé díky nestačí. Jednou ale na správný způsob přijdu! Buď teď nebo v příštích životech!
