Jsem na prahu nového roku a nostalgie, ostatně jako každý rok, mě to nutí přemýšlet, nad rokem, kterému již brzy odzvoní.
K neuvěření, co všechno se za tento rok událo. Život dostal jiny rozměr, moje mateřství dostalo větší rozsah a moje srdce se zvětšilo o další množství lidí, které jsem si tam s láskou nacpala. Co všechno se vtěsnalo do uplynulých měsíců a dní? Kolika slzavými údolími jsem si musela projít, než jsem zase došla sem, ke mně domů do obýváku, na vysezené místečko na gauči? K míse chlebíčků s domácí vekou, česnekovými jednohubkami, rohlíčky plněné ořechovou naplní a zbytkem cukroví a vaječňáku… omlouvám se za tuto literární vatu, ale čumím na to a odolávám, abych to všechno nesnědla. Doufám, že to nečtete příliš hladoví 😁.
Můj svět se otočil a přitom zůstal stabilně stát, jak nedobytný hrad na svém místě. A co víc, neohroženě stojí dál. Základy hradu byly zatopeny, hořely a otřásaly se, a přes všechny možné bouře a přívalové deště, zůstaly a sílily.
Nemožné! Pomyslíte si. I mně to přijde k neuvěření.
Hned z kraje roku jsem nastoupila do nové práce. S vědomím, že to bude brnkačka s prstem v nose. Hned v prvním měsíci jsem tvrdě narazila a zjistila, kolik neumím věcí, které bych již dávno umět měla. S vervou a občasným nervovým vypětím jsem se to všechno učila. Brečela, že tomu nerozumím, pracovala z domova – izolovaná, a kvůli tomu, doptat se na radu zkušených kolegů, nebylo tak snadné. Byla jsem v tom sama. Sama za sebe.
S houževnatostí sobě vlastní jsem si řekla, to dám, naučili se to jiní, tak proč ne já?! Spousta motivačních hesel mi brouzdala v hlavě, ale nikdy, ani jednou, abych to vzdala a šla jinudy. Nějakou jinou, kratší, a hlavně jednodušší cestičkou, kterou již bezpečně znám. Naučila jsem se vše potřebné, chvilku to trvalo, ale naučila.
Zodpovědně a ve vší vážnosti…a konečně to vypadalo, že se můj život stabilizuje a já nacházím opět klid a rovnováhu.
Jenže tobogan událostí byl již dávno v plném proudu a já si jen projížděla klidnější částí. Takovou oddechovkou, abych měla sílu na tu těžší část.
Přišla záhy.
Po zvládnutí jarních měsíců přišla, spolu s vysokými teplotami letních dní, mnou podaná výpověď z práce. Odchod jsem měla v hlavě nějaký čas, ale pravý impulz přišel po organizační změně, kterou jsem neakceptovala. A začala se poohlížet po práci nové. Měla jsem obavy z té změny, ale byla nezbytná. Letní prázdniny se nesly v duchu obav, zda práci vůbec najdu. Jenže léto přineslo i další šokující věci, které v naší rodině pod povrchem bujely již nějakou dobu. Vyplynulo na povrch, že můj muž je otec tří dětí a já jen dvou. Dáme si trochu matematiky, a ač to nejsou příliš složité počty, tenhle příklad je dosti komplikovaná rovnice se spoustou neznámých.
Jenže věci se dějí, voda teče, slova se mluví a koloběh života cválá dál a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství a i my popojedeme.
Rodinu jsme prostě rozšířili o dalšího člena a já abych přežila, začala jsem jezdit do Chrámu. Přežila jsem, a co víc, najednou měla i pocit, že žiju. Nadechla se a naučila se celé to zpracovávat a také pochopit samu sebe a události kolem mě plynoucí. Mateřská láska je pružná a dokáže se, pokud jí dáme šanci, roztáhnout i na děti, které nejsou našimi pokrevními. Ale odpustit člověku, který nás zradil, tak lehko nelze, je-li to vůbec někdy možné.
Práci jsem našla záhy a začal podzim, který si oblékal spousty barev a odstínů a předváděl, co všechno dokáže. Byl krásný a pro mě léčivý. A když už konečně víte, co léčíte, můžete si také zvolit, jak to budete léčit.
Já chtěla přijít na podstatu problémů, a tím pádem si vybrala cestu těžší, plnou kamenů a výmolů, s náročným stoupáním do krpálu, jojo klasická zkratka 😁. Ale také žádné narychlo zafačovaní zlomeného srdce.
Nic naplat, cestu jsem si zvolila a já jásala, protože přeci až zachráním sebe před drakem, dostanu prince a půl království k tomu. Fajn, chápu, v pohádkách je to jinak, ale já taky nejsem žádná princezna se zlatým hárem, útlým pasem a chichotavým hláskem. Co chci, to si musím také zařídit.
Jak přišel předvánoční čas netuším, plíživě, potichounku, polehounku a najednou, no ty vole, on už bude příští víkend Advent! Jak se tohle mohlo sakra stát?
Možná se všechno schovalo do příprav Vánoc. Možná jsou lidé méně obezřetní, více otevření, přejí si aby lidé byli šťastnější a ti, co nikoho nemají, měli alespoň vás.
Útoku jsem se bránit nemohla, byl nečekaně podlý a s obličejem schovaným za škraboškou laskavého a vše chápajícího úsměvu.
Přátelství, která máme, a která mají v sobě upřímné věty, ale také laskavost a rovnost, nezávidí a jsou tu s námi, ani ne kdykoliv potřebujeme, ale jen jsou a tepou oboustranným zájmem.
Prosím chraňme si je. Jsou klenotem v naší pokladnici.
Lekce, které člověk dostává, můžou být v tolika oblastech vašeho života, že sotva se vzpamatujete z jedné, přijde další a další… a lup ho, teď jsi to zvládla tady, tak to dostaneš odtud. Nedala sis pozor? Příště už budeš vědět, viď?! Vždyť jsi šikovná holka. Nádech výdech a jdeme dál.
Silvestr je nejlepší čas, jak ten odcházející rok zhodnotit. Zamyslet se nad tím, co bylo a už není, nad chybami, které nás stály víc, než jsme si mysleli. A pokud se ráno probudíme, pořád se můžeme snažit o jejich nápravu… dokud to půjde.
Já zapátrala v paměti a pár svých soukromých ne/úspěchů vytáhla:
◦ Jela jsem Páternosterem a bála se
◦ Vystoupila na rozhlednu a bála se
◦ Šla v noci ke zřícenině hradu a bála se
◦ Opět nestála na lyžích, protože jsem se bála
◦ Zhubla, a pak zase přibrala
◦ Jela do neznáma (rozuměj poprvé do Chrámu) a nebála se
A bylo toho mnohem víc, ale zapomněla jsem si koupit Ginkgo bilobu, a tak jsem to už zapomněla 😁.
Díky ti Roku 2022, na tebe opravdu nikdy nezapomenu!
Doufám…
