I ke mně, hodnověrné zapálené člence, přišel tento den. Ráno po probuzení si říkám, no to mi zlato povídej, co já tam budu dneska vlastně dělat?! Chce se mi tam vůbec?!
Aby bylo jasno, srovnané věci v životě nemám, jednorožec mi na zahradě neprdí duhu a půl metru nad zemí taky nelítám. Naopak, furt se ve všem melu a nálady se mi mění jak počasí v Tatrách a svůj vztek a žal zaháním kofilou, milou, tatrankou, kaštany, milenou (ale tu jen občas, páč mi tolik nejede, ale když to na mě přijde, vdechnu i ji). Nevím, jestli se takhle dají definovat Husákovy děti, ale všímáte si toho výběru cukrovinek?!
Takže abychom si to v počátku ujasnili, jako citově nevyrovnaná, nestabilní v únorově těžkých energiích, si dávám otázku, proč vůbec jet do Chrámu? Smích!
Pravdou je, že jsem to neplánovala, nechtěla jsem a nepočítala jsem s tím. Jenže, co čert (anebo chrám) nechtěl, v týdnu se mi věci a události poskládaly tak, že to vlastně ani jinak nešlo. Jet se prostě muselo chca nechca.
Bylo nás tam, pokud dobře počítám, i se Soničkou osmnáct. Seminář praskající ve švech, po okraj v kapacitách na sezení, napnutý časově, zda všechno stihneme a pochopitelně stůl přetékal všemi dobrotami. Chrámu je to ale úplně putna, kolik lidí mu tam dřepí, stihne se vždycky všechno a s ladností baletky s námi dotační do finále a ke spokojenosti všech.
Ženské kruhy byly silné, příběhy, které známe, se promísily s příběhy novými, dozvěděli jsme se pokračování, posuny, úkroky stranou z cesty, propady dolů, ale i náročnost cesty vzhůru, sebereflexe, trápení z minulosti, možná i z minulých životů, strach z budoucna, strach o práci a zdraví, ale i jak vypadá život po úplném shoření na popel a stavení nových základních kamenů svého vlastního chrámu. To všechno umocněné vysokým počtem účastníků, ale bylo to krásné, celou dobu jsem ani nedutala, seděla zaražená jak hřebík a poslouchala. Občas si nacpala do pusy jednohubku nebo dvě, ale rychle, abych nerušila.
Po krátkém odpočinku nadešel hřeb celého semináře – TRHÁNÍ.
Boha jeho, tak do toho nejdu, nefrflej, do toho půjdeš, víš, že to potřebuješ. Dušička moje je sice statečná a mě k tomu samému poňouká taky, ale na karimatku si ve finále musím lehnout já. Zkušenější ty ostatní uklidňují, že to není tak strašný a že to hůř vypadá, než to ve skutečnosti je. Blbý je, že to vypadá hustokrutodesněbrutálněpřísně a i ti, co to již podstoupili, se kroutí, že možná vůbec nepůjdou.
Postupně se na karimatkách střídají všichni odvážlivci. Soňa musela ze sebe vydat všechno a za to má opravdu můj neskonalý obdiv. Tolik síly a umu, já jen obdivně až nábožně na ní čučela. Snažila jsem se aspoň trochu pomoci a držet nohy během velmi bolestivého vytahování bloků z těla. Na své si přišla i srdeční čakra a další bloky v těle, které se postupně objevily. Bolí to, člověk se svíjí v bolesti, která se nedá přirovnat k ničemu, snad jen jako by vám trhali kus masa z těla. Naštěstí to trvá jen několik krátkých chvil a ta úleva a ten pocit blaženosti, který se poté dostaví, ten za ten jekot stojí.
No a jako mezi posledními jsem šla i já. Hrdinka z románu pro pamětníky 😂. Podprdu dolů a leh na karimatku. Za ruku mě držela Monča, je úžasná a já jí vnímám jako obrovskou sílu v chrámu a učitelku a mám ji moc ráda (to jen mimochodem, protože pak jsem ji nazvala kozou).
Soňa se do mě s úsměvem pustila a já kořenovou čárku překvapivě zvládala velmi dobře (medaile za statečnost mě nemine, jsem dobrá, prolétlo mi se smíchem hlavou), srdeční čakra byla kupodivu také v pořádku, jenže pak Monča pípla, že vidí blok na břiše. Soňa vzápětí na to místečko také neomylně hmátla a ta skutečná bolest mnou proletěla a vytryskla do jednoho mého oblíbeného sprostého slovíčka, a pak už jen následoval řev, jak kdyby mě vzali špalkem po kebuli. Móňa se ovšem nedala odbít a hned viděla další blok na boku, opět řev a dýchání, než to bylo pryč. No co to bylo, zeptala jsem Soni. To je děvenko to tvoje zajídaní vzteku, emocí, to sladké, ty čokolády, ty větrníky, to, že to jíš, a pak jsi na sebe naštvaná, že se za to nenávidíš.
Odpověď nad všechny odpovědi.
Vidíte, takto se to všechno projevuje na našem těle. Bloky, strachy, ublížení, odmítání, zajídaní, toto je v našem těle schované a sepsané jako v tom nejtajnějším deníčku, o kterém se nikdo nesmí dozvědět, úschovna bolesti, a pak stačí hmátnout na ty bodíky a vyvalí se toho tolik, že můžeme být rádi, že je to pro nás okem neviditelné. A že toho ten den bylo dost.
Rozsvícení, unavení a šťastní, že to bolestivé a nejhorší máme za sebou, jsme se přesunuli k meditaci. Byla silná a měla grády. Možná to bylo počtem účastníků anebo tím, čím jsme si prošli, nevím, ale byla to síla a hodina meditace se zdála jak deset minut, max. půl hodiny.
A milí čtenáři div se, zbyl čas i na Cadwen, ač se to zdálo nemožné a při ne úplně dobrém zdravotním stavu Soni (chudák měla rýmu a krvácení z nosu), opravdu přišla na řadu. Naše úžasná Cadwen měla, jako vždy, pro každého osobní vzkaz, radu a rozsvíceni, pomoc a nasměrování. Miluju ji, pokaždé když ji vidím, tak se směju a pozdravím se s ní jako se svou známou, kterou po delší době opět ráda vidím.
Pro mě měla velmi osobní vzkaz, když miluješ, nemůžeš se vztekat, odpusť mu to. Nemůžeš dělat oboje a ty miluješ a jedno musí ven a až přijde čas, i on si uvědomí, co všechno pro něj děláš. Uvědomuji si, že tolik bolesti stále nosím v sobě, i když se směji a já se ráda směju, tak to pořád nejsem já.
Odpuštění je těžké, ale snad jednou budu moci bez bolesti, ublížení a strachu svoji situaci přijmout a nikdy se k ní s výčitkou nevracet. Snad jednou…
Tak skončil seminář, o kterém jsem měla pochyby, k čemu mi vlastně bude. Teď se tomu směju, jaká holka bláhová jsem to byla. Opět mi nandal křídla, naleštil peříčka a ukázal mi, kdo vlastně jsem.
Velké díky za všechno, co pro nás dělá, protože zázraky patří do základního vybavení chrámu Cadwen.
