Sedím v chrámu a popíjím čaj – zázvorový. Je to můj nejoblíbenější. Voní tu růže, které jsem dostala od Moniky a vychutnávám si dobrůtky, co tu zbyly od posledního semináře.
Ještě před několika hodinami tu bylo živo. Byl tu slyšet pláč, křik, nářek i smích. Život sám, v kostce stlačený do jednoho dne. To všechno tu zvonilo, žilo a tepalo v jediném semináři – čistící seminář. Teď je tu ticho. Posvátné ticho. Sedím na sedačce a piji můj nejoblíbenější čaj – zázvorový.
Samota mě vždycky nějak děsila. Byla prázdná a někde hluboko uvnitř na mě křičely povinnosti – vytři, umyj nádobí… neklid, který se promítal do dráždivě prázdné samoty. Jak z toho utéct? Televize, přátelé a víno nebo partner, to všechno mělo vyplnit nebo naplnit moji samotu. Vyzkoušela jsem nabízené možnosti a ani jedna nebyla ta správná.
Sedím v chrámu, dívám se ven velkým francouzským oknem, piji čaj, můj nejmilejší – zázvorový. Je tu ticho, je tu klid. Dívám se ven na rybník, na pole, na stromy a uvnitř ticha se rozeznívá podivná harmonie a pocit naplnění. Zase tomu nerozumím. Léta načítání esoterických materiálů, meditace, karty, a tohle posvátné ticho ne a ne přijít.
A teď tu je. Není vtíravé, není hřmotné, je harmonické. Souzním s prázdnotou, souzním se samotou. A nerozumím tomu. Je tu ticho a klid. Blahodárný klid. Jen tu sedím a piji čaj, zázvorový, můj nejoblíbenější. A dívám se ven.
Už vím, že ne všechno se dá pochopit. Už vím, že život se nemá chápat, ale prožívat. Už vím, že tam, kde jsem hledala – nenajdu – a tam, kde jsem nehledala, tam jsem byla nalezena. Už vím, že ty největší pravdy jsou velmi jednoduché a nemusí se schovávat do změti slov. Už vím, že nemá smysl hledat, nemá smysl tlačit, ale naopak všechno pustit a nechat věci, ať se dějí, a pak přijdou zázraky. Zázraky v tak obyčejné chvíli, kdy sedím, divám se francouzským oknem ven na rybník, pole a stromy a piji čaj, můj nejoblíbenější – zázvorový…
