Po náročných pracích v chrámu Fanda onemocněl. Těžko říct, jestli příčinou bylo prochladnutí na letišti nebo zmutovaný bacil od mé dcery, která celé jarní prázdniny díky svým teplotám pracovala na vytvoření nezničitelného bakteriálního kmenu chřipky.
Ať tak či tak mu v sobotu večer vyskočily teploty a Fanda se odpotácel na gauč, ze kterého už se nepohnul. Tou nejdůležitější věcí, jež bylo nutno vyřešit, bylo, kam budou vysypány jeho ostatky po jeho náhlém skonu. Jestli v Anglii ve Warringtonu, kde žije, nebo u chrámu v ČR, aby hlídal posvátné místo našeho vzájemného snažení.
Vyhrálo zpopelnění v ČR. Po tomto zásadním rozhodnutí svého života se teprve odevzdal do mých léčitelských rukou. Bylinkové čaje a paralen nezabíraly, tak mě napadlo vytvořit lektvar z cibule a medu. „To nikdy nepozřu“ zásadně se postavil do opozice z posledních sil Fanda. To mě zdravě naštvalo, že plně neocenil moji intuici i zkušenosti, a v hlavě mi uzrál pomstychtivý nápad.
Počkala jsem, až Fanda klesne na hranici naprostého zoufalství a navrhla jsem neotřelou myšlenku – zábal s jezevčím sádlem. Tuto vzácnou ingredienci jsem dostala od jedné paní, jejíž manžel je myslivec, a na chudáka jezevce si před 2 lety počkal. Další pikantností bylo vyškvaření tohoto výjimečného sádla, vzhledem k zápachu, který vydával.
Připadala jsem si jako skutečná čarodějka, která má v arzenálu neobvyklé masti a ingredience. Samozřejmě jsem musela umírajícího upozornit na neuvěřitelný odér, který se ze zmíněného sádla line. Fanda už propadal nejhlubší depresi a byl si jistý, že přišla jeho poslední hodinka. V té chvíli jsem zaútočila na nejslabší bod – touhu po přežití za jakýchkoliv okolností – a navrhla jsem ono neobvyklé řešení. Fanda zaváhal. Ale bolesti do svalů a kloubů a zejména dávivý kašel ho přinutil k poslušnosti.
Neochotně obnažil svoji hruď a já odborným pohybem, jako bych zednickou lžíci nahodila zeď, prdla dávku jezevčího sádla přímo na střed. Smrad, který se začal uvolňovat, byl neobyčejný. Jen jsem opomněla fakt, že Fanda má kromě kašle i rýmu. Takže jediný, kdo v té chvíli trpěl, jsem byla já. Pak následoval igelit a froté ručník a zábal byl hotový. „Pojď si ke mně sednout…“ žadonil.
„Já ještě musím dát prádlo do pračky 😂, a možná bude lepší, abys dnes zůstal v obýváku, je tu větší teplo.“ snažila jsem se vykroutit z pasti, do které jsem se sama chytila. Jenomže po hodině (světe div se) se Fandovi začalo ulevovat. Teploty klesly a začal odkašlávat. Najednou jsem byla za hvězdu! Úžasná léčitelka! Lehce páchnoucí Fanda nešetřil superlativy. Tak jsem šla do sebe a zbavila ho páchnoucího obalu.
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, říká jedno české přísloví. Ale i přes to jsem z toho dokázala vybruslit s labutí elegancí. Na vůni jezevčího sádla určitě nikdy nezapomenu, ale co bych pro bližního svého neudělala…
