Ráda bych vám vyprávěla, jak jedna moje myšlenka v hlavě vylíhlá a přání z pusy vylítlé, ovlivnilo směr mého života. Taky, jak jsem došla k mému Aha momentu, praštila se rukou do hlavy a celé to okořenila pár jadrnými slovy, ke kterým nikdy nejdu zas až tak daleko, a jak celou atmosféru dokreslily. Prostě ta chvíle, kdy se konektory v hlavě propojily až to v ní zabzučelo a žárovička se mi rozsvítila a mně všechno všecičko došlo!
Svůj příběh, jeho průběh a cestu k uzdravení jsem už mockrát popisovala. Celkem věrně a autenticky se vám se vším svěřuji, prostě kůže na trhu komplet a nahá jak to miminko 😁.
Slabiny, bolístky, rodinné trable, boj se špekáčky, ale i radosti a úspěchy, kroky, které jsem udělala a zpátečky, který jsem zařadila. Kolikrát jsem padla na dno a ztratila důvěru v uzdravení, jenže pak zase vstala, otřela si kolena a zase šla dál. Všechnu tuhle cestu k uzdravení a co mě dovedlo do chrámu, k Soně a vlastně k vám všem, už možná znáte.
Ale moje poslední návštěva Chrámu byla jiná (jako bych to nepsala pokaždé, že ano), jenže ona opravdu jiná byla.
Těším se vždy, ale už mám v sobě i mírnou pochybnost, zda bude vůbec co řešit. Jakože už sem přeci cajk a děsně v poho a přímo ve svým středu, jako fakt, a že není nad čím debatovat a jediné, co potřebuji, je doping chrámovou léčebnou energií. Jinak šlapu jak hodinky.
No abych to zkrátila, frajerka jedna namyšlená si myslela, že je vyladěná jak piano.
Ten den jsme se sešli v menším počtu, přiznám se, že to mám o trochu více raději a cítím se tak komfortněji. Možná to bylo tentokrát spíš na škodu, protože se odkrývaly karty s náročnějším kalibrem, při kterých je potřeba více účastníků, aby se energie lépe zpracovaly.
Soňa inovovala průběh ženských kruhů, kterým každý seminář začíná.
Je aktivnější a jeho čištění je hlubší a intenzivnější. Příběh, se kterým jedeme do chrámu, začínáme čistit nejen vyprávěním, ale i setkáním se s osobou/duší skrze námi vybraného aktéra. Ale více prozradit nechci, má to grády to mi věřte.
Můj příběh nebyl jednoduchý a já se prokousávám skrz to bahýnko, co se dá. Troufám si říct, že statečněji, než bych si kdy ve svých nejdivočejších představách vůbec dokázala vyfantazírovat. Jenže i přesto všechno léčení, přijímání a odpouštění, je ve mně stále od doby, co se provalilo, že má můj muž ročního syna, otázka PROČ?
Proč to celé takhle udělal? Dyť to vlastně vůbec nedává smysl!
Chrámový doping pozitivní energie vždy nějaký ten den trvá, ale ve čtvrtek, nejpozději v pátek, nastoupí moje další já “Metelice Gábice“ a spustí lavinu otázek, které jsou děsné, stejné a rýpavé.
Kdyby měla o moji metodu zájem FBI, jsem jim plně k dispozici a můžu jim ukázat vypilovaný způsob drsného výslechu, řečený Šrapnel. Například odpovědi z minulého měsíce si pamatuji a pokládám stejné otázky ve snaze nachytat ho při lži, tzv. na švestkách. Upřímně, tohle někdo dělat mně, tak ho majznu pánví po hlavě a raději jdu na výslech na policii, než ještě jednu další minutu Šrapnelu.
Ale mám muže statečnějšího, než se zdá, a zjevně se výzev nebojí (evidentně), a tak trpělivě odpovídá “nevím, nepamatuji se, to už jsem ti říkal, ale já ti fakt nevím, co chceš slyšet, na to už jsem ti odpovídal, ptáš se mě furt dokola na to samý (ha že by prokoukl moji taktiku?)”.
Vypadá to, že v mém životě vede cesta k pravdě asi přes Alpy, či co!
Tak já to pro jistotu vezmu přes Chrám, kdo ví, co mi tentokrát ukáže nového…
Zpět k mému poslednímu semináři.
Průběh ženských kruhů se posunul na pomyslném žebříku o úroveň víš a dovolil nám odkrýt další odstíny pravdy a pochopit naše činy a činy našich nejbližších. Vinu, kterou si neseme, ale nevidíme, protože naše hledí je upřeno jiným směrem.
Stačí trochu pootočit hlavou, malý pohyb a všechno je jinak.
Mně stačilo přijet na seminář a vyzvat nováčka Jirku (který JEN přivezl svoji ženu a do společného kruhu chrámových žen si sednul z pouhé zvědavosti), aby se na chvíli stal mým mužem a přijal tuto nevděčnou roli.
Ihned jsem se do něj pustila a spustila na hartusivou, celou plejádu výčitek, nahromaděné zlosti a plno vět s otazníkem.
Pochopitelně nic, co by už předtím neslyšel. Na domácí půdě se mi nikdy odpovědí nedostávalo a pokud ano, tak jen neutrální, nic neříkající a obecné.
Ale Jirka lapen v síti mých otázek jen pokrčil rameny, podíval se na mě očima mého muže a laskavým bezelstným tónem mi řekl “Já ale dítě chtěl”.
Znáte ten pocit, když vám dojdou slova, lapáte na prázdno vzduch a čumíte jak puk? Jo, tak to sem byla přesně já!
Význam té jednoduché a prosté věty mi v ten okamžik nedocházel.
Až příliš dlouho jsem bušila pěstí do skály a prosila, aby mi vydala svůj poklad, otevřela svoji náruč a dovolila mi nahlédnout do svého skrytého nitra. Tu se najednou a nečekaně otevřela vrátka, která byla mým očím skryta a bylo dovoleno vejít a podívat se dovnitř. Pootočit pomyslnou hlavou, změnit směr pohledu a vidět věci jinak.
Jirka tedy větu zopakoval a dodal, že ale s danou slečnou nikdy zůstat nechtěl a že mě miluje a spolu to zvládneme.
Jako haló?! Žádný takový, tím mě neodbudeš, chci vědět víc, mnohem víc!
Rozhodně potřebuji slyšet další informace, protože tohle na připojení a propojení všech kablíků v mojí mozkovně je fakt po čertech málo.
Opět se na mě podíval, pokrčil rameny a řekl něco ve smyslu, že já už přeci další dítě nechtěla.
V tu ránu mi to došlo a celé mi to cvaklo a postavilo do sebe jak stavebnice, úplně komplet lego hračka.
Viděla jsem sebe samu u nás v kuchyni, jak trousím věty o tom, že už žádné dítě nechci, protože nechci být potřetí těhotná, rodit a zůstávat doma a kdyby někdo přišel a přinesl mi asi tak roční dítě, tak se zlobit nebudu. A můj muž mi se smíchem přikyvuje, “tak domluveno, tak se pak nediv, když nějaké to mimino přivedu”.
Haha dobrý fór, oba se smějeme a k tomu Honzík přizvukuje, že by si přál mít bráchu a já šťouchnu do jeho tatínka, ať s tím něco udělá, ale mě do toho už netahá.
Tak může mě ještě něco v naší rodině překvapit? Fakt jsem si mohla myslet, že není možné mě šokovat? Chyba lávky, tohle jsem nečekala!
O tom, co jsem říkala, jsem samozřejmě věděla, ale nebrala jsem to vážně a už vůbec, že se mi to takhle do puntíku vyplní. Zpětně se na to dívám, jako na splněné přání, které jsem ze sebe bezděky vypouštěla a vesmír si to chytal, jak mu to nahoru přicházelo.
Rozdýchala jsem tu informaci, brečela i smála se, objímala a všechny přítomné šokovala. Stále si nemyslím, že došlo k rozuzlení uzlíků všeho, co se dělo za mými zády, ale asi jsem významně poodkryla plášť tajemné komnaty a rozmotala další klubko.
Dítě, které se narodilo, je svým způsobem i moje, a mé přání, už třetí dítě nerodit a nezůstávat s ním doma, se tak splnilo, a aby mi ho přivedl roční, se téměř na den, splnilo také. Okolnosti celého příběhu pominu, není důvod si kazit radost z vyřešení tak komplikované detektivky.
No, a co dodat?
Snad jen, dávejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to totiž splnit!!!
Apropo, stalo se vám to někdy také?
Že jste vypustily z pusy kraviny anebo přání, které třeba nebylo myšleno zcela vážně a splnilo se to?
Prosím podělme se o to ❤
