Kyra byla druhorozená dcera Keylaha. Když přišla na svět, všude voněly a kvetly stromy. Život se začínal znovu nadechovat a vesnice se probouzela ze zimy. Tehdy se poprvé nadechla i ona a otevřela svoje překrásné pomněnkové oči, které zdědila po otci. Byla dítětem, které musíte milovat jen když se na něj podíváte. Od narození z ní vyzařovala hebká a láskyplná energie. Když povyrostla, hrála si ráda se svojí nejstarší sestrou Gywen. Nejraději měla hru na schovávanou, protože okolní lesy k tomu přímo vybízely. Když bylo léto, chodila umazaná od lesních jahod, borůvek nebo malin. „Kyro, ty zase vypadáš!“ zlobila se na ni její maminka Arma. Jenomže dlouho se zlobit nedokázala. Sladký úsměv Kyry a šibalsky nevinné oči ji vždycky bezpečně odzbrojily. Stejný vliv měla i na Keylaha, hluboce ji miloval. Asi nejvíc ze svých děti. Měla v sobě něco zvláštního, něco, co v každém člověku probouzelo něhu a lásku.
Jednoho dne, kdy pomáhala Armě s keramikou a učila se na hrnčířském kruhu vytáčet džbánek, se stalo něco zvláštního. Uslyšela tajemné voláni, ale někde hluboko uvnitř sebe cítila, že hlas, který volá její jméno, je jí dobře známý. Zahleděla se nepřítomně do dálky a uviděla krásnou ženu. Dlouhé havraní vlasy jí spadaly do půlky zad a její tmavé hluboké oči prozrazovaly vnitřní moudrost. Ta žena jí trochu připomínala její sestru Gywen.
„Kyro, přišel tvůj čas.” řekla ta neznámá žena a přibližovala se k ní. Zvedla pravou ruku a jemně se dotkla jejího čela. Kyra pocítila zprvu jemné mravenčeni, ale tlak se stále zvětšoval, až se změnil v bolest. Bolest sílila a sílila, už se nedala vydržet. Kyra si chytla hlavu, vykřikla a omdlela. Pak dostala vysoké horečky, které střídaly stavy zimnice.
Rodiče byli zoufalí. Keylah se snažil ze všech svých sil, ale horečky nepovolovaly. Cítil se bezmocný. Jako by jeho energie narážela na něco, od čeho se odrážela a vracela zpátky. Tolik svoji dceru miloval a teď o ni má přijít? V záchvatu největšího zoufalství ji zabalil do kožešin a odnesl na místo k malé lesní tůňce, kde spočívaly kosti Miraxe. Napojil se na vodní vílu a požádal ji o pomoc. Zjevila se mu překrásná víla pramene. Měla jemné rysy ve tváři, nádherné tělo a modro bílé mlžné šaty. Byla nádherná. Mile se dívala na Keylaha. Zoufalý otec ji žádal o záchranu své dcery. Hořké slzy mu kapaly po tváři, když ukazoval na Kyru. Její tělo zmítala zimnice, tváře měla pobledlé, byla už vysílena. Blouznila. Víla pramene vyslechla jeho prosbu, ale odmítavě zakroutila hlavou. Keylah poklekl na kolena, obejmul svoji dceru a nabídl víle výměnu svého života za její. Cítil ve svém srdci tak hlubokou bolest, že nemohl ani dýchat. Jen slzy se mu kutálely po tváři.
Někde uvnitř sebe se mu oživila vzpomínka na odchod někoho milovaného, koho ztratil jako novorozenec. Nepamatoval si to, ale jeho duše mu připomněla nevyslovitelnou prázdnotu, kterou pocítil po smrti své matky Gywen. Hodně plakával a snažil se ji svým pláčem přivolat. Vracela se mu jen nekonečná prázdnota, kterou dokázala naplnit jen jeho babička Kyra. Chovala svého vnuka s láskou a zmírňovala tak tu bezbřehou prázdnotu, která se mu rozprostírala v srdci. Ale nemoc jeho dcery pro něj byla neúnosná.
Když nepomohla víla, obrátil se na boha lesa. Zjevil se silný bůh s obrovskými parohy. I jemu Keylah přednesl svou prosbu a nabízel výměnu svého života za její. Ale i tady bůh odmítl vyslyšet jeho přání. Odpověděl mu, že osud Kyry se musí naplnit a zmizel. Keylah zůstal sám s Kyrou. Hladil ji po tváři a cítil, jak mu odchází ze života. Byl schopen zachytit i to, jak se její duše odděluje od těla, a jak pomalu odchází. V náručí Keylaha zůstalo jen bezvládné tělo. Prázdnota, zoufalství, vztek, jen těžko by se daly popsat jeho pocity. Nedokázal pochopit, proč se nemůže napojit na svoji matku a zeptat se jí, jak pomoci Kyře. Od té doby, co jeho dcera onemocněla se mu přestala zjevovat.
Duše Kyry se náhle začala vzdalovat. Stoupala stále někam výš a výš. Ocitla se v překrásném prostoru zaplněným světlem. Cítila se tu šťastná a plná lásky. Znovu se jí tu objevila ona neznámá žena a řekla jí: „Ještě ne Kyro, ještě nepřišel tvůj čas. Musíš se vrátit zpátky. Tvůj otec tě potřebuje. Zemřel by bez tebe žalem. Musíte zachránit svůj rod a vyvést ho z těžkých časů. Vzkaž svému otci, že ho hluboce miluji a že nad ním, nad tebou, a i nad celým naším rodem, budu držet svoji ochrannou ruku.“ pak zmizela.
Světlo začalo ustupovat a Kyřina duše se vracela zpátky do těla. Nadechla se, pokud to šlo, protože její tělo křečovitě svíral Keylah. Když ucítil její nádech, uvolnil sevření a v úžasu se díval na Kyru. Hladil ji a líbal na tváře. Kyra otevřela oči. „Tati” řekla a usmála se na Keylaha. Byl to zase ten její sladký úsměv, kterým si ho dokázala omotat kolem prstu. Keylah se na ni usmál. Oči měl zarudlé od pláče, a i teď se mu kutálely slzy po tváři. V jedné vteřině ztratil svoji dceru a ona se mu vrátila zpátky. Je tady! Žije!
Znovu ji k sobě přitiskl. Pak ji opatrně vzal do náruče a odnesl zpátky do vesnice. Zůstal u její postele, než si byl jistý, že se zotaví. Další láskyplnou péči jí dávala její matka Arma. Kyra se zotavovala pomalu. Jenže od její nemoci se celý svět změnil. Stromy, mraky, květy, všechno mělo jinou barvu, všechno vypadalo jinak. Začala vidět malé mužíčky v lese, kteří pečovali o matku Zemi, viděla mlžné víly ve větru, jak ukazují směr hejnu ptáků, co letělo nad obzorem, vnímala lesní víly. Všechno teď bylo jiné, nové. Zemní skřítkové ji učili poznávat kameny a vnímat jejich energii. Lesní víly jí ukazovaly, jak otvírají květy. Rozmlouvala s nimi. Dokázala mluvit se všemi bytostmi, které viděla. Když se dívala do ohně byla schopna vidět budoucnost lidí i jejich rodu.
Bylo jí teprve 12 let, ale svými schopnostmi se dokázala vyrovnat svému otci. Byl na ni náležitě hrdý. Když měli spolu chvíli jen pro sebe, vyprávěla mu celý příběh o záhadné ženě, o tom, jak se jí dotkla a o tom, co následovalo. „To byla tvoje babička Gywen. Dala ti vzácný dar. Musela jsi projít nejtěžší zkouškou, projít branami mezi životem a smrtí, a dokázala ses vrátit. “ řekl a láskyplně ji objal, šťastný, že je tady a že ji může držet ve svém náručí.
„Protože jenom lidé, kteří projdou náročnou životní zkouškou a poznají, jaké to je, ocitnout se na pomezí mezi životem a smrtí, dostanou klíč od moudrosti boha. Vidí pak svět božskýma očima.“ dodal, aniž by ji pustil z náruče…
