Miluji cestování, má to však jednu výjimku. Nerada řídím auto. Mám v sobě hluboký respekt. Snad je to tím, že se mi za volantem v 18 letech zabil táta, nebo prostě tím, že ve stresu jsem hrozný zmatkař. Prostě když si mám vybrat ze dvou řešení ve vteřině to správné, vždy zvolím tu špatnou variantu. A tak jak už to v životě chodí, vesmír Vás vystaví vždy tomu, čeho se nejvíc bojíte.
Když se mi poprvé po 20 letech neřízení rozjelo auto na dvojku a já jsem držela volant na lesní cestě, řvala jsem na svoji nejstarší dceru, která mě učila jezdit po dlouhé době: „Ježíši marja, dělej s tím něco…jede to…co s tím mám dělat…nabouráme…“
Po tomto zážitku mi Bára oznámila, že na tohle teda vážně nemá nervy a předala učitelské kormidlo svému klukovi Rosťovi. Ten se zodpovědně zhostil svého úkolu. Jenomže, když jsme na rovné silnici měli jet rychleji, požadoval, abych zařadila čtyřku.
„To je dobrý Rosťo, já už jedu dost rychle, já čtyřku ani pětku nikdy potřebovat nebudu…“ ubezpečila jsem ho, když se Mazlík řítil padesátikilometrovou rychlostí.
„Zařaďte tam tu čtyřku!“ zakřičel. Evidentně mu tekly nervy a vlastně každému, kdo se pokoušel mě rozjezdit. Ti mladí dnes nic nevydrží 😁 uklidnila jsem se v duchu.
„Musel jsem na Tvoji mamku křičet…“ postěžoval si Báře, když jsme se vrátili. Ale pravdou zůstává, že to byl právě on, který byl mým učitelem jízdy. Až do té chvíle, kdy jsem málem vjela do škarpy, protože jen chvilku mě přestal hlídat. Pak i on odpadl s tvrzením, že něco takového opravdu ještě nezažil. (a jak by taky mohl, když byl tak mladý a žádné zkušenosti ještě neměl 😁)
Jejich emotivní výlevy mé sebedůvěře v řidičské schopnosti moc neprospěly, a to ani ve chvíli, když jsem jim oznámila, že jsem na jedné ze svých prvních cest do Mohelnice jen jednou a na chvilku zařadila onu čtyřku. Statečně jsem vedla celou kolonu aut, včetně náklaďáků, přes nebezpečný úsek hornatého zákoutí Studené Loučky. Byla jsem prostě nejlepší a vepředu vždycky musí stát vůdce 😉. To se oba chytali za hlavu a Bára prohlásila, že si nikdy do auta se mnou nesedne, protože by nerada umřela příliš mladá. Považovala jsem to za nemístný vtip, i když ona se u toho tvářila neskutečně vážně.
Pak jsem celou situaci řešila tak, že jsem si před jízdou pořádně učesala své blonďaté vlasy, aby byly vidět už z dálky, a s pověstným…hele kluci, blbá blondýna za volantem, tak se snažte, ať dojedete… jsem brázdila statečně silnice místních okrsků. Naprosto zodpovědně, jako správný kozoroh, jsem naplňovala představy řidičů, i všech, kteří v té chvíli seděli v autě, o hloupých blondýnách. To, že jsem odbarvená bruneta jsem maskovala vždy dokonalým přelivem, aby ani stín pochyb nepadl i na brunetky.
Ve chvíli, kdy někdo vyslovil zaklínadlo „semafor“, hrdě jsem oznámila, že pokud mě osud někdy vystaví zážitku, že se přede mnou něco blikajícího objeví, je to pro mě stejné, jako drak chrlící oheň a v té chvíli platí zásada – uteč, pokud je ti život milý…pro mě to znamená, že zprudka zastavím, vyběhnu z auta, klíče v něm nechám (kdo by se taky v té chvíli staral o klíče, když jde o život) a uteču co nejrychleji kamkoliv. Možná bych mohla i vyzkoušet střemhlavý skok do pankejtu, jako by měl vybuchnout granát. Když jsem se smrtelně vážnou tváří vysvětlovala svůj postoj někomu, kdo po mně chtěl přátelskou službu, abych ho někam zavezla, pochopili, že v tomto případě jsou vedle jak ta jedle.
Naprostou specialitou mého řidičského umění je couvání, když jsem to naposledy zkusila, musela jsem si vybrat, co je pro mě důležitější, jestli branka u plotu, o kterou jsem opřela své auto, anebo můj Mazlík. Oprava stála tenkrát cca 6 000,- Kč, protože jsem udělala rýhu podél celého auta.
Celá situace dostala korunu s koupí chrámu a s nutností tam jezdit jak už na semináře nebo na řízení stavebních prací a zaplacení řemeslníkům. Tenkrát ještě nebyla dálnice a musela jsem si vybrat mezi Pardubicemi anebo Hradcem Králové. V pohádce by to bylo jako vybrat si mezi dvanáctihlavým drakem anebo příšerou z močálů, co požírá lidi a zvířata. A tady začíná příběh získávat na šťávě.
Na této cestě se mi vyjevily všechny strašidelné síly, které si jen dokážete představit – auta nejenom přede mnou a za mnou, ale i vedle mě na obou stranách…a pak šílené dilema, když se objeví křižovatka, kam dál. A pak to zaklínadlo „semafor“ a moje utkvělá představa o záchraně svého života přískokem vpřed… jednou mi cestu ukázal Fanda, a pak jsem měla řídit já. Během jízdy dostal několik záchvatů vzteku, že jeho obličej zrudnul a myslela jsem, že celý praskne a vybouchne. Vzhledem k tomu, že má vysoký krevní tlak, mohla to být jeho poslední hodinka. A to jen za takovou drobnost, že jsem se zastavila před rozdvojením dvou cest a on na mě křičel doleva, jenže mně se to nějak nezdálo, a tak jsem si to musela v klidu rozmyslet… za námi musela zastavit auta (prý nechápali, co se děje). Tímto veselým způsobem bych mohla povídat a pokračovat, třeba o své jízdě na sněhu, kterou odneslo místní pouliční osvětlení, o které se Mazlík zastavil poté, co jel jako na sáňkách, když jsem chtěla odbočit doprava.
Konečně se dostávám k jádru věci. Astrovíkend se totiž konal v Příbrami a muselo se jet po dálnici přes PRAHU!!! Několikaproudová dálnice…semafory…odbočky …neznámá cesta… NEZVLÁDNUTELNÉ!! Je pravdou, že poté, co jsem se trochu vyjezdila, a cestu jsem po 6 letech znala už jako svoje boty, jsem se stala pirátkou silnic (jak to označila Marcelka, když se mnou brázdila cestu domů).
Musela jsem si přece vykompenzovat ona popsaná traumata, že jsem naprostý neumětel a pako, co se týká řidičských schopností. To jsem se zase řítila po dálnici závratnou rychlostí s větrem ve vlasech a se závistí za sebou nechávala všechny Meďoury a Audiny…jen jednou mi to natřelo Porsche, které si dovolilo mě a Mazlíka předjet. Při tomto heroickém výkonu vždy hladím Mazlíka na volantu a někdy i na palubní desce a říkám mu „Vidíš brouku, jak jsem dobří?“ Mazlík spokojeně pobroukává. Evidentně mu taky dělá moc dobře srazit na kolena všechny královské značky aut a dokázat si, že ještě nepatříme do starého železa.
„Tohle jsou věčné motory, tyhle Fábky…“ říká s oblibou můj opravář, když ho zase naháním s nějakou maličkostí, která se Mazlíkovi stala.
Ale zpátky k příběhu. PRAHA!!! (v mém slovníku to je POPRAVIŠTĚ!) Co s tím? Jak projet bez nehody a bez ztráty kytičky. Vymyslela jsem to! Pojedu brzo v sobotu ráno, a to budou všichni spát! Jsem ranní ptáče, takže vstávání mi nedělá problém.
„To zvládneš“ uklidňoval mě Fanda a vysvětlil mi trasu přes telefon. Ještě, že v té chvíli nebyl vedle mě a neviděl, jak z mé počáteční odvahy, že to přece dám, když na silnici nebude žádné auto, pomalu začínám blednout a pociťovat nepříjemný pocit kolem žaludku.
„Prostě se drž vpravo, za mostem musíš do prostředního pruhu, kdyby ses držela vpravo, tam se odbočuje, jo a hlídej si rychlost, jsou tam měřené úseky a někde je padesátka, a tam se dobře chytá, když jsi rozjetá, pak se drž vlevo, jo a na dálnici se odbočuje jen doprava, jo a kdybys přejela, tak se po Praze otočíš a navigačka tě zase vrátí na dálnici…takže v klidu“
Můj mozek jel na plné obrátky, ale zaznamenal jen blablablabla….navigačka…špatné odbočení, jezdit po Praze. A nakonec tomu dal korunu „Já ti věřím, že to zvládneš!“
Je to stejné, jako byste chtěli po mrzákovi s francouzskými holemi, aby se odbelhal na prkna jeviště národního divadla, nasadil si baletní špičky, a odtančil Labutí jezero bez přestávky.
Protože jsem byla unavená, šla jsem si lehnout a spát…
Zazvonil budík! Nastává hodina H! Statečně sedám za volant a otáčím klíčkem. Mazlík nastartuje na první našlápnutí, spokojeně brouká. Má radost, že jedeme na výlet. S řidičem je to horší. Má srdce v kalhotách. Zodpovědnost kozoroha vyhrává, a tak se vydávám na cestu. Malá dálnice dobrý, ale blíží se strašidlo – PRAHA!!! První most dobrý…a najednou zásek…moje Achillova pata – rozdvojení silnic …nalevo jsou nějaké značky, které v rychlosti neidentifikuji.
Dobříš doleva a Karlovy Vary doprava, doleva divné značky a vpravo to vypadá dobře (ještě, že v té chvíli za mnou nebylo žádné auto). Kouknu na navigaci a vidím, že je průšvih…jako obvykle jsem vybrala špatně…jedu do Karlových Varů místo na Dobříš a Příbram. Navigace přepočítává…
To, čeho se v hloubi duše nejvíc bojíte, přesně tomu vás vesmír vystaví, abyste pochopili, že se nemusíte bát. Učím to na všech svých seminářích! Řítím se mezi paneláky, už nejsem na dálnici, semafory, úseky měřené rychlosti. Znenadání padesátka…zase osmdesátka…cítím, jak se mi na čele dělají kapičky potu. Zrychleně dýchám… Tak tohle bude moje smrt! Už v životě neuvidím Marcelu, ani seminář, ani chrám…seber se, říká mi něco ve mně…to dáme. Jedu…dýchám…jedu…a najednou na mě vykoukne obzor, ranní slunce, které zalévá celou krajinu pode mnou. Nádherný pohled. Brdské lesy. Vždycky jsem je chtěla vidět. Kdysi se tu konala magická operace na zabití Hitlera. Němečtí mágové to odrazili. Vždycky jsem je chtěla vidět a teď jsem tu a vnímám energii krajiny, její historii, její nádech.
Vesmír mi splnil moje přání, máme být opatrní na svá přání. Protože když chce Bůh někoho potrestat, splní mu je. Trochu jsem si zajela a místo od severu jsem k Marcele přijela z jihu. Ta byla venku a sázela stromek (nevím, jak to dělá, ale je pořád plná síly, vitality a energie…je jako duracel, nikdy jí nedojde šťáva)
„Já jsem tě čekala až za hodinu.“ říká mi s úsměvem
„Já jsem tušila, že někde blbě odbočím, a tak jsem vyjela o 2 hodiny dříve.“ vysvětluji.
„Nic si z toho nedělej, já Prahu znám a občas taky se někde zaseknu.“
Marcela je znalec, brázdí Prahu jako pirát z Karibiku. Trochu mě to uklidňuje, ale v duši si říkám „UŽ NIKDY VÍC!“ Příště klidně vlakem, autobusem 2 dny, nebo klidně i na tříkolce, ale tohle už nikdy víc… Jenomže zítra ráno mě čeká cesta přes Prahu zpátky! Tak to bude zase jízda…
