Byla nejstarší z Keylahových dětí. Černé, vlnité, dlouhé vlasy jí lemovaly oválný obličej, který vyzařoval jemnou alabastrovou barvu. Po otci zdědila modré oči. Byla uhrančivě krásná a neobvyklý kontrast tmavých vlasů a pomněnkových očí z ní dělal neobvyklou krásku. Pohyby jejího štíhlého těla by se daly přirovnat k chůzi laně, co za úsvitu přicházela pít ke studánce v lese blízko vesnice. Vznešený postoj a hrdý pohled naznačoval, že je prvorozenou dcerou náčelníka. Měla velmi dobré srdce. Pomáhala vychovávat své mladší sourozence. Nejvíc ji ale zaměstnával malý Keylah. Neuznával autority a nerad se podřizoval rozhodnutí starších. Měl svou hlavu. Na protest jí soustavně prováděl zlomyslné kousky. Někdy jí dal hrst borůvek na židličku, na které sedávala a když zjistil, že se bojí myší, nacházela je skoro na každém kroku. Dával jí je do postele, oblečení, a dokonce jednou po ní i myšku, kterou chytil ve spíži, hodil. Ale i přes jeho vzdorovitou povahu ho měla ráda už pro to, že jako malý chlapec vypadal jako andílek. I on miloval svoji sestru.
Měla zvláštní dar. Dokázala cítit sílu bylin, a tak připravovala čaje, lektvary i masti, které zázračně uzdravovaly. Pro vesnici byla nepostradatelná. Nápadníků měla spoustu, ale odmítala je všechny, protože ctila a milovala svoji rodinu, ve které se cítila šťastná. Když těžce onemocněla její sestra Kyra, seděla u ní trpělivě na lůžku a zkoušela různé bylinné variace čajů, aby jí pomohla. Ale byl to hluboký proces smrti, kterým si musela její sestra projít, aby získala své jasnovidné schopnosti. Krása Gywen přitahovala a vábila všechny muže z blízka i okolí. Pokud na někoho upřela svůj pohled, síla pomněnkových očí olemovaných dlouhými černými řasami byla až magická. Dotyčný se doslova utopil v jejím pohledu a byl ztracen navždy.
Dvořil se ji Rekles, mladý kupec, který vedl obchodní karavanu na daleký sever Evropy a zpátky. Byl pohledný, vzdělaný a vybraných způsobů. Ale Gywen nechtěla opustit rodinu a vydat se někam do daleké země. Nechtěla se přizpůsobovat jiné kultuře a společnosti. Rodina jí byla vším. Věděla, že její umění bylin a mastí je pro vesnici životně důležité. Vlastně bylo základem přežití. Jednou všichni lidé ve vesnici onemocněli záhadnou nemocí, která napadla celý kraj. Lid sužovaly vysoké teploty, zvracení i průjmy. Hodně jich v jiných rodech podlehlo této zákeřné chorobě. Byla to právě ona, která vytvořila směs bylin, které zabíraly a léčily. Jen díky ní rod přežil bez úhony. Byla nepostradatelná.
Ale jak dospívala a dozrávala, začala si víc všímat komplimentů, kterými jí muži častovali. Jako budoucí muži ve vesnici přicházeli v úvahu dva mladíci, protože ty, kteří byli mimo vesnici, odmítala hned. Starší bratr Dejraha – Tyweh – byl do ní přímo blázen. Kdyby chtěla sundat z nebe hvězdu, vylezl by na nejvyšší strom a skákal by tak dlouho, až by na nějakou dosáhl a donesl by jí ji. Nosil jí květiny, dárečky, byl všude, kam se pohla.
Druhý nápadník Ruwer byl trochu plachý. Nebyl tak aktivní, ale kdykoliv Gywen viděl, zdravil ji z dálky a díval se na ni jako na svatý obrázek. Přes svoji plachou povahu se jí dokázal vyznat ze svých citů a doufal, že pochopí hloubku jeho lásky. Patřil do rodiny, která dobře vycházela s Keylahem, na rozdíl od Tyweha, jehož rodina stála v přímé opozici k jejímu otci. Volba byla těžká, protože rozumem by si vybrala Ruwera, kterého jí vřele doporučovala i její rodina, ale srdce jí táhlo k Tywehovi. Ten ale patřil do rodiny, která nebyla moc oblíbená, protože rozpoutávala sváry mezi lidmi, byli lstiví a zákeřní ale manipulativní, vždy dokázali přesvědčit své okolí o své pravdě, a i přes ony negativní vlastnosti si vždy dokázali získat přízeň okolí. A jak už to v životě chodí, vždy se zamilujeme do těch nesprávných a hodní kluci s toužebným pohledem a platonickou láskou jsou nepřitažliví. Tak i Gywem se nechala zmást manipulací Tyweha, ve které byla jeho rodina nepřekonatelná. Věřila, že svojí láskyplnou energií dokáže smířit znesvářené rody. To se ale hluboce mýlila. Nedbala na varování své rodiny a podlehla sladkým a falešným úsměvům svého budoucího manžela.
Svatba byla neuvěřitelná. Povídalo se o ní v celém kraji léta. Všechno bylo dokonalé až do chvíle, než se jí narodilo první dítě. Pak se do ní opřeli celou svojí negativní a manipulativní silou. Nic neudělala dobře. Špatně kojila, nestarala se o rodinu, špatně vařila, vše, na co sáhla, bylo špatně. Bránila se, ale uklovali ji svými převrácenými argumenty, které úspěšně roznášeli po celé vesnici. A lidé vždy rádi věří pomluvám, zatímco pravdu nechají v roztrhaných šatech opodál.
Ze zářivé bohyně se postupně stávala služka a bezcenný tvor. Její rodina se jí zastávala, ale po sňatku to byl muž, který vládl rodině. Patriarchát byl nezpochybnitelný a na vrcholu své moci. A tak Gywen hořce litovala svého naivního rozhodnutí. S bolestí nesla svůj kříž. Jeho rodina začala zpochybňovat i její práci s bylinkami. Vyzdvihovala momenty, kdy se jí nepodařilo vyléčit nemocného a napadali ji, že se má více věnovat rodině, než lítání po lese a trhání kytek. Sušení bylin prý vadí Tywehově matce, dělá to bordel v chalupě a ona je z toho chudák dušná.
Měla to vážně těžké, ale Bůh jí dal někoho, pro koho našla sílu žít. Její třetí dítě Tywera se jí neuvěřitelně podobala a měla k ní velmi blízko. Byla jejím andílkem a někým, kdo jí vykompenzoval všechnu tu ztrátu a bolest. Situace se změnila ve chvíli, kdy vesnice byla napadena a v krutých bojích byl zraněn její muž. Bylo to spíš náhodou, než že by se statečně postavil za svého náčelníka, ale sněť, která se mu dostala do nohy, se rozšiřovala.
Napadal Gywen, že mu záměrně nechce pomoct, že mu chce uškodit. Až se sněť roznesla po celém těle a ve vysokých horečkách umíral. Teprve po jeho smrti se mohla vrátit ke své původní rodině, zlomená, nemocná a vyčerpaná. Ze zářivé bohyně byla šedá myš, kde jen barva očí připomínala její někdejší krásu. Ale byla tu její dcerka, pro kterou žila a pro kterou jí ještě život dávala smysl. Chodily spolu na bylinky, dívala se na Gywen tím čistým sladkým láskyplným pohledem, který jí kompenzoval všechna ta utrpení i bolest. Byla s ní naprosto šťastná. Její malá teplá ručka a dětský pohled byl důvod, proč každé ráno vstávala.
Ale chyběla jí láska. To horké obejmutí, láskyplné polibky, to, co by jí znovu postavilo na nohy jako blahodárný lektvar života. Ruwer v té chvíli ovdověl, a tak je rodina zase dala zpátky dohromady. Svatba byla malá a v kruhu rodiny. Jenže Ruwer už Gywen nemiloval. Stále měl v srdci svoji první ženu, prý za to, že mu dala ty jeho děti. Denně chodil na její hrob s čerstvými květinami. Ona byla jen ta, co měla uklidit, uvařit a postarat se mu o děti. Jeho děti ji ani nepřijaly, byla pro ně neviditelná, ať se snažila jakkoliv. Ten, který jí měl dát sílu života, se stal posledním hřebíkem do její rakve.
Až jednoho dne onemocněla její dcerka. Dívala se na Gywen smutným, láskyplným pohledem, když jí v teplotách utírala zpocené čelíčko. Gywen ji držela v náručí a chtěla jí předat svoji životní sílu, chtěla vyměnit svůj život za její, ale marně. Cítila hlubokou bezmoc, tu nejhlubší, jakou kdy v životě zažila. Teploty neustupovaly a když malá Tywera otevřela svoje světle modrá očka zastřená teplotou, podívala se na Gywen, pokusila se o úsměv a řekla – „Mám tě ráda, maminko.“
„Miluju tě, broučku…” odpověděla Gywen a snažila se zchladit její rozpálené tělíčko.
Až jednoho dne se malá Tywera probudila a dlouze se na Gywen podívala takovým podivně smutným, ale láskyplným pohledem a Gywen věděla, že to je naposledy, co se na ní dívá.
„Mám tě moc ráda maminko…” řekla jí a její pohled potemněl a vyhasl. Duše malé Tywery se odebrala na dalekou pouť ke svým předkům. Gywen začala naříkat, přitiskla k sobě již mrtvé tělo své dcerky a odmítala ho vydat ze svého náručí. Řvala jako raněné zvíře, když se k ní někdo přiblížil a chtěl jí sebrat již bezvládné tělo Tywery.
Nikdo si s ní nevěděl rady. Musel přijít její bratr Keylah. Ten, co jí v dětství prováděl zlomyslné kousky. Dnes z něho byl krásný urostlý muž.
„Musíš mi dát Tyweru.” řekl jí láskyplně a hladil jí po rameni.
„Nééé…” naříkala Gywen. „Jí né, prosím, jí né!”.
Nakonec jí museli sebrat mrtvé tělíčko její dcerky silou. Řvala jako raněné zvíře, jako by se úplně pomátla na rozumu. Když zapalovali Tyweřino mrtvé tělo na hranici, museli ji držet, jinak by za ní skočila do plamenů. A po obřadu zůstala na kolenou u hranice popela. Klečela tam celý den až do večera. Keylah za ní přišel a dal jí přikrývku na ramena a připomenul jí, že se teď musí šetřit, když je těhotná. Dívala se na něj nechápavě, protože nic kromě hluboké prázdnoty nebyla schopná cítit. Za několik měsíců porodila. Porod byl těžký a byl pro ni vysvobozením. Ani si nevšimla, jak krásné pomněnkové oči má její novorozený chlapeček. Když její muž za ní přišel a začal jí vyprávět, co dělají jeho děti z prvního manželství, jak jsou úžasné a jak své mrtvé ženě zase donesl čerstvé květiny na hrob, dívala se na něj nechápavě. Protože se mu právě narodil syn a on to nepochopil. Zůstal zacyklený ve své minulosti. Naštěstí vešel Keylah.
Natáhla k němu ruku a řekla: „Chci, aby se jmenoval po Tobě a aby z něho vyrostl takový válečník a člověk jako jsi ty. “
A šibalsky se na něj usmála. Tím pohledem mu odpustila všechny jeho skopičiny, které jí v dětství prováděl. A pak se podívala do dálky a šťastně a láskyplně se usmála. Uviděla tam zářivou a šťastnou Tyweru, jak k ní natahuje ruce.
„Už jdu beruško, už jdu za Tebou…“ řekla nahlas a v zářivém úsměvu její pohled vyhasl.
Na přání náčelníka Keylaha byl její popel smíchán s popelem její dcery Tywery a pochován samostatně. Matka a dcera a jejich hluboká láska tak zůstala navěky ukrytá v lesích našeho lesního chrámu a šumí tam dodnes.
Tak pokud tak někdy vstoupíte, utište své myšlenky a možná uvidíte malé děvčátko s modrýma očima, jak sbírá kytičky a nosí je zralé ženě s moudrým úsměvem…
