O druidské oslavě našeho největšího svátku života byla spousta momentů, které stojí za zmínku, ale tance matce Zemi byly nejvýznamnější.
Hned ráno po snídani a úžasném magickém nápoji, který vařila tentokrát Verunka, jsem dala druidkám na výběr, kde posvátné tance chtějí prožít. Vždy bývaly v chrámu, ale protože počasí nám přálo, nabídla jsem alternativu lesního chrámu. Ve vteřině bylo rozhodnuto, a tak jsme se řítily s větrem ve vlasech a s Gábinkou za volantem do nám známých míst, kde se probouzí každá lidská duše.
V autě byla samá legrace, jenže Verunka se nám znenadání začala vyvracet.
„To je síla holky, nemůžu ani dýchat, “ úpěla.
„Gája nás volá…”
Zpozorněly jsme, protože jsme věděly, že nás čeká něco výjimečného. Verunka je v tomto směru velmi citlivý lakmusový papírek na energetické výkyvy i zdroje. Vlastně můžu hrdě napsat, že je nejemotivnější druidkou chrámu. Když auto zastavilo na nám známe planině, vyřítila se bosá Verunka ven a běžela někam do lesa. Podívaly jsme se nechápavě na sebe.
„Já se zuju,” rozhodla jsem se nahlas.
Nebyla jsem si sice moc jistá, jestli je to dobrý nápad, protože jsem se domnívala, že země bude ještě studená. Ale protože jako kozoroh mám ráda výzvy, šla jsem do toho. Překvapivě jsem cítila teplo, když se moje bosé nohy dotkly Gáji. Děvčata moje praštěná rozhodnutí následovala. Ale to už nám Verunka mizela v lese, a tak téměř přískokem vpřed jsme se hnaly za ní.
Jenže ouha, vybrala si cestu přes ostružinové šáší.
„To nás popíchá” stěžovala jsem si nahlas.
„Když jí budeš věřit, tak tě nepopíchá.” hukla na mě Verča a zmizela za stromem.
A tak jsem se nadechla a jako baletka se snažila protančit ostružinovými minovým polem. Verunka se zastavila přesně uprostřed. Poloha to byla strategicky výhodná, byly jsme daleko od trasy hlavních výletníků, ale trny ostružin ve mně moc euforie nevyvolávaly.
„Nemůžeme jít někam jinam, třeba kousek dál? zaškemrala jsem.
„Běž si, kam chceš, já se odsud nepohnu.” kategoricky oznámila.
Představa, že běhám po lese a naháním poztrácené druidky mě donutila najít si v onom minovém poli svoje místečko a začít. Zavřely jsme oči a já jsem navodila úvodní meditaci, která mi intuitivně chodila. A děly se věci! Nejsou to moje první tance, vím, že při nich tělo uvolňuje svoje látky a vy se dostanete do transu. Je to, jako by vám někdo píchnul drogy. A je to velmi příjemné uvolňující a osvobozující. Jenže tady to bylo jiné. Cítila jsem Matku Zemi tak intenzivně, jako kdybych s ní byla spojená.
A pak to začalo. Nějak mnou začínala proudit energie a já jsem se dostávala někam jinam, do jiného stavu vědomí. Prostupovala mnou síla něčeho hlubokého, starodávného, něčeho, co v nitru sebe znám. Opravdu se to nedá popsat. Moje pravá ruka vystřelila a začala kreslit znak, dost složitý znak, znak, který se mi vytetoval do mozku a který jsem měla potřebu malovat znova a znova.
Klíč k dimenzionální bráně! Otevřela jsem prostor kolem sebe. Verunka klesla k zemi a sotva dýchala. Tohle jí srazilo. Bylo to, jako když rozevřete závoj a uvidíte to, co vidí vaše duše, ten magický svět víl a skřítků. Byla jsem jako u vytržení a otevřenou pusou jsem nasávala všechny obrazy, které jsem viděla a vnímala. A pak jsem držela energii, hladila jsem ji a dala se zhutnit jako nadýchaná vata. A tak jsem dělala kuličky a házela je do nebe. To vypadalo, jako když vidíte ohňostroj, a ve chvíli, kdy vybouchnou rachejtličky, spustí se na zem zlatý déšť. Byla to nádhera, a hlavně mě to bavilo. Je to stejné, jako když malému dítěti dáte to ruky bublifuk. Aby Matka nezůstala stranou, hodila jsem i pár kuliček nadýchané vaty na zem. Zlatá vlna třpytivého prachu se valila po zemi. Bylo to nádherné vidět a zažívat a především tvořit.
Každá z nás jsme to prožívala po svém, ale jsem si naprosto jistá, že tento zážitek otvírá nový prostor nejenom pro mě, ale i pro chrám. Od této chvíle můžu použít druidský znak a otevřít bránu tajemného světa i pro ty ostatní, kteří najdou cestu do chrámu…
