Cadwen mě nechala tiše bloumat po cestách lesního chrámu, aby mohl přijít okamžik, který mě v posvátné pokoře srazil na kolena. V srdci lesa na známém návrší se mi zjevil Strážce lesa. Odedávna se tu dějí nadpřirozené jevy, popsané na informační tabuli, vyprávějící mimo jiné o historii i současnosti tohoto místa. Vysoká postava muže v černém se zářivé modrýma očima, vlídným úsměvem a majestátním vzezřením.

„Předej můj vzkaz těm, kteří uslyší moje pozváni do těchto míst.“ řekl. Zvedl se vítr a jeho hlas burácel prostorem.

„Zastav se poutnice, s pokorou vstupuj do posvátnosti lesního chrámu. Mnohé tu bylo prožito, vyřčeno a poznáno a mnohé je tu nevyřčeno neprožito a nepoznáno. Já, Strážce lesa, chráním tento prostor pro lid srdce vědoucího, očí a smyslů otevřených, aby nalezli v sobě zářivé světlo, které je povede dál. Bytosti dlící v mém lese jsou čisté, otevřené s duší nápomocnou Tobě, abys zřel zázraky očím mnohých nedostupné. Povstaň a s prosbou i pokorou vstup branou věků, od kterých druidka klíče obdržela, aby posvátné a vědoucí Tobě ukázati mohla. Povstaň, procitni a zroď se znova…”

Poté vítr utichl a jeho postava se začala pomalu rozplývat v záři odpoledního slunce. Nechci psát dlouho, aby ve změti slov nezmizel vzkaz Strážce lesa. Ale pochopila jsem, že tento vzkaz a tento článek budou číst jen ti, pro které je určen. Rození toho, kdo je otevřený, pokorný a nechá se provést prostorem lesních bytostí. Je tu místo po uzdravení, bludička, elfové, trollové i bájný jednorožec. Toho však uvidí jen ten, jehož srdce je čisté a je hoden prastaré bílé magie…

Článek Strážce lesního chrámu se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Hned ráno po snídani a úžasném magickém nápoji, který vařila tentokrát Verunka, jsem dala druidkám na výběr, kde posvátné tance chtějí prožít. Vždy bývaly v chrámu, ale protože počasí nám přálo, nabídla jsem alternativu lesního chrámu. Ve vteřině bylo rozhodnuto, a tak jsme se řítily s větrem ve vlasech a s Gábinkou za volantem do nám známých míst, kde se probouzí každá lidská duše.

V autě byla samá legrace, jenže Verunka se nám znenadání začala vyvracet.

„To je síla holky, nemůžu ani dýchat, “ úpěla.

„Gája nás volá…”

Zpozorněly jsme, protože jsme věděly, že nás čeká něco výjimečného. Verunka je v tomto směru velmi citlivý lakmusový papírek na energetické výkyvy i zdroje. Vlastně můžu hrdě napsat, že je nejemotivnější druidkou chrámu. Když auto zastavilo na nám známe planině, vyřítila se bosá Verunka ven a běžela někam do lesa. Podívaly jsme se nechápavě na sebe.

„Já se zuju,” rozhodla jsem se nahlas.

Nebyla jsem si sice moc jistá, jestli je to dobrý nápad, protože jsem se domnívala, že země bude ještě studená. Ale protože jako kozoroh mám ráda výzvy, šla jsem do toho. Překvapivě jsem cítila teplo, když se moje bosé nohy dotkly Gáji. Děvčata moje praštěná rozhodnutí následovala. Ale to už nám Verunka mizela v lese, a tak téměř přískokem vpřed jsme se hnaly za ní.

Jenže ouha, vybrala si cestu přes ostružinové šáší.

„To nás popíchá” stěžovala jsem si nahlas.

„Když jí budeš věřit, tak tě nepopíchá.” hukla na mě Verča a zmizela za stromem.

A tak jsem se nadechla a jako baletka se snažila protančit ostružinovými minovým polem. Verunka se zastavila přesně uprostřed. Poloha to byla strategicky výhodná, byly jsme daleko od trasy hlavních výletníků, ale trny ostružin ve mně moc euforie nevyvolávaly.

„Nemůžeme jít někam jinam, třeba kousek dál? zaškemrala jsem.

„Běž si, kam chceš, já se odsud nepohnu.” kategoricky oznámila.

Představa, že běhám po lese a naháním poztrácené druidky mě donutila najít si v onom minovém poli svoje místečko a začít. Zavřely jsme oči a já jsem navodila úvodní meditaci, která mi intuitivně chodila.  A děly se věci! Nejsou to moje první tance, vím, že při nich tělo uvolňuje svoje látky a vy se dostanete do transu. Je to, jako by vám někdo píchnul drogy. A je to velmi příjemné uvolňující a osvobozující. Jenže tady to bylo jiné. Cítila jsem Matku Zemi tak intenzivně, jako kdybych s ní byla spojená.

A pak to začalo. Nějak mnou začínala proudit energie a já jsem se dostávala někam jinam, do jiného stavu vědomí. Prostupovala mnou síla něčeho hlubokého, starodávného, něčeho, co v nitru sebe znám. Opravdu se to nedá popsat. Moje pravá ruka vystřelila a začala kreslit znak, dost složitý znak, znak, který se mi vytetoval do mozku a který jsem měla potřebu malovat znova a znova.

Klíč k dimenzionální bráně! Otevřela jsem prostor kolem sebe. Verunka klesla k zemi a sotva dýchala. Tohle jí srazilo. Bylo to, jako když rozevřete závoj a uvidíte to, co vidí vaše duše, ten magický svět víl a skřítků. Byla jsem jako u vytržení a otevřenou pusou jsem nasávala všechny obrazy, které jsem viděla a vnímala. A pak jsem držela energii, hladila jsem ji a dala se zhutnit jako nadýchaná vata.  A tak jsem dělala kuličky a házela je do nebe. To vypadalo, jako když vidíte ohňostroj, a ve chvíli, kdy vybouchnou rachejtličky, spustí se na zem zlatý déšť. Byla to nádhera, a hlavně mě to bavilo. Je to stejné, jako když malému dítěti dáte to ruky bublifuk. Aby Matka nezůstala stranou, hodila jsem i pár kuliček nadýchané vaty na zem. Zlatá vlna třpytivého prachu se valila po zemi. Bylo to nádherné vidět a zažívat a především tvořit.

Každá z nás jsme to prožívala po svém, ale jsem si naprosto jistá, že tento zážitek otvírá nový prostor nejenom pro mě, ale i pro chrám. Od této chvíle můžu použít druidský znak a otevřít bránu tajemného světa i pro ty ostatní, kteří najdou cestu do chrámu…

Článek Beltainské tance matce Zemi se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Byla tam, když mu srdce krvácelo, byla tam, když potřeboval pomoct. Měl malého synka. Dávala mu prostor, aby mohl být se svými dětmi, aby dceři postavil dům, aby trávil víc času se svým malým synem. Chtěl pejska.

Ochotně se o něj starala, když seděla doma a pekla cukroví na zakázku. A byla úspěšná. Pořad si tady něco čochtáš, říkával. Neocenil jí. Stále víc času trávil o víkendech na své chatě. Ona musela být doma. Hlídala pejska. Na chatu nesměl, dělal by mu tam bordel.

A pak přišla ta druhá. Byla mladší, štíhlejší. A on se začal měnit. S tím, jak do něj pronikala její energie, tak se měnil. Zmizelo jejich povídáni, zmizelo to, co ho dělalo výjimečným, přitažlivým, krásným. Mizela její energie a nahrazovala ji jiná. Postupně před očima se stával jiným člověkem. Povrchnějším, prázdným. A tehdy cítila, že je něco špatně.

Přišla na karty, a pak do chrámu. Posílila sama sebe a on to zaznamenal. Nechtěl jí ještě opustit. Fyzicky patřil sice ještě jí, ale čas trávil s tou druhou. Párty, různé společenské akce. Ona musela hlídat pejska. V pátek odjížděl a v neděli večer se vracel. Byl stále jiný, měnil se. Už neslyšel její volání, zapomněl, že ji miloval.

A tak jednoho dne, když přišla domů, byly odstěhované všechny věci a on zmizel. Prý ji má rád, ale vyšumělo to mezi nimi. Jenže ona ho milovala. Psa mu nechala, aby se naučil zodpovědnosti, aby něco pochopil…zbyl jí jen chrám a laskavé srdce, které měla vždy. Ale přes veškeré úsilí se nepodařilo vyčistit palčivou bolest v hrudi, a tak předala kormidlo kapitánovi.

Napsala mu ohledně psa. Prý ho dal pryč, protože ho musel hlídat a na chatě všechno rozkousal. Jak by ne, chtěl domů, k ní. Prý ho dal hodným lidem se zahradou. To jí nestačilo, a tak po 3 měsících za ním přijela, aby se dozvěděla, kde je ten pes. A uviděla ho. Ze třpytivého, zářivého muže tam stál zarostlý, prošedivělý shrbený stařec. Ne každá energie ženy je láskyplná a nastavující. Jsou i ženy, které energii vysávají a odebírají pro sebe. Nerozhoduje, jestli s někým jednou za uherský rok spíte nebo ne. Rozhoduje, čí energii do sebe denně vstřebáváte a čí názory a myšlenky pojídáte. Tím člověkem se stáváte.

Žasla nad tím, jaká proměna se s ním stala. „Přeju ti, abys byl šťastný.“ řekla na závěr dialogu, u kterého mu narovinu nastavila zrcadlo. Nechápal to. Nedokázal pochopit, jak dokáže být, tak nad věcí, když on neměl ani odvahu jí narovinu říct, že ji opouští. Jenomže to, co si možná neuvědomila, bylo, že ona jeho odchodem zkrásněla a rozkvetla, zatímco on zestárl. Byla to totiž její energie, která ho dotovala a rozsvěcovala, která mu dávala ten lesk a přitažlivost. Muž je prázdná nádoba, kterou žena dokáže naplnit a rozsvítit svojí láskou. A pokud ti, kteří dostávají a svítí, nechápou dar, kterého se jim dostalo, musí zase klesnout na své dno, aby vstoupili do pokory, kterou zahlušili svým egem…

Článek Srdce dámy v brnění se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Je to jen lehký, vzácný pocit, utržená emoce, prázdná stránka, a přesto v té rezonanci ticha je cítit něco zvláštního, něco neotřelého, něco, v čem je vám dobře. Dotek ticha, dotek vaší duše, dotek věčnosti. Kolem vás se roztéká měkká harmonie a chcete si jí vychutnat do posledního doušku.

A když jste v nejlepším, zase cvak, a jste pevnýma nohama v realitě. Nechápete, co se děje a snažíte se rychle zorientovat v situaci. Tíha nutností, potřeb a závislostí se rozproudí na plno, aby vás ani nenapadlo tento intuitivní zážitek zopakovat. Dotknout se svého božství je přece zapovězená komnata, kam se nesmí.

A přesto je tady. Prosté, křehké a nádherné, jemné a vonící po něčem dalekém a vzácném. Po něčem, co tak důvěrně známe, jen si na to v této chvíli nemůžeme vzpomenout. Volání ticha, volání duše, volání časů…

Článek Čumět do blba se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Už jako malé dítě, když jsme se řítili trabantem k babičce, právě touto cestou, jsem zažívala podivné chvění, které otvíralo brány dětské fantazii. Viděla jsem starého muže, který má za velikou zdí velký bazén s obrovskou velrybou a po zahradě běhají sloni, tygři a podivná zvířata, která ještě nikdo nikdy neviděl. Pán je kouzelník a vytváří roztodivné kreace zvířat, oživuje loutky a kolem něho tančí úplně jiný svět. Tajemný, kouzelný, který je uschován pod rouškou tajemna a smí ho vidět jin čistá dětská duše.

Pro tyto duše je pán přívětivým průvodcem, a i když vniknete na jeho zahradu potichu, kradmo a se strachem, najde vás, vezme vás za ruku a ukáže vám svět, ve kterém kromě vás a jeho nikdo nesmí být. Nečistá srdce by tento svět podupala, zničila a rozprodala.

Jako dítě jsem tam před očima viděla chodit květináče i houpačky, povídaly si spolu zahradní konve a s láskou zalévaly květiny, které mluvily. Pocit, který máte, když procházíte tímto světem je nepopsatelný. Tak nějak podivně příjemně vrní a zvoní ve Vás. Ničemu se nedivíte, někde hluboko uvnitř chápete, že takhle je to správné, protože všechno je tady živé.

A pak šel čas. Přestali jsme jezdit k babičce, po té, co už nebyla, a já jsem zapomněla na hloupou dětskou vzpomínku, která zmizela na smetišti paměti.

A tak jsem jednou jela z chrámu do Kolína, vlastně už ani nevím proč. Projížděla jsem úzkou starou silnicí. Navigace ukazovala dvě ostré zatáčky. Soustředila jsem se na řízení. První a druhá a najednou to přišlo. Vysoká zeď a hluboce známý pocit tajemství, a toho, co se za ní skrývá. Ta zapomenutá, zatlačená vzpomínka ožila a ukázala mi otisk dětské radosti tvoření a fantazie. Na vteřinu jsem pocítila to zvláštní chvění, závan něčeho známého, hlubokého a čistého, co nechcete za žádnou cenu ztratit. Držíte to, co to jde, ale i přes to se pocit vytrácí jako písek, který se vám prosýpá mezi prsty. Otáčela jsem hlavu, abych uviděla a zachytila alespoň nějaký střípek z kouzelné zahrady. Viděla jsem krásně opravený dům, ale bylo nutné se věnovat řízení auta. Spěchala jsem.

A když jsem jela nazpět, doufala jsem, že u velikých vrat uvidím stát starého pána s podivně krásným a mě důvěrně známým pohledem. Takovým trochu čtveráckým.

Třeba někdo z kouzelného domu zabrousí na stránky chrámu a třeba ho zaujme tento článek. Třeba pozná, že píšu o jeho domě a třeba mi napíše na fb, instagram nebo mail. A třeba, až jednou pojedu kolen divotvorné zdi, tak najdu odvahu, zastavím, zazvoním a třeba se otevřou dveře, a tam bude ten starý, známý pán. Čtverácky na mě mrkne a řekne: „Už na tebe čekáme…kde jsi tak dlouho byla…?“.

Kdo ví. Protože člověk, který přes všechna úskalí života neztratil naivitu dětského srdce a lásku imaginace, se vždy dokáže vrátit tam, kde si konve povídají s květinami, kde motýli nosí cylindry podle poslední pařížské módy a kde veliká velryba kropí záhony a trávník…

Článek Tajemný dům se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

A světe div se. Při každé návštěvě semináře na krbových kamnech stojí velká mísa s magickým nápojem, na které si členky pochutnávají. Stává se velmi oblíbeným a žádaným artiklem. A opravdu neběhám po lese, abych našla královnu víl a rozplakala ji, ani nelovím netopýry, abych jim uřezávala ouška nebo ocásky.

Základem jsou bylinky dle intuice nebo toho, co mi zrovna moje duše prozradí. Do nápoje dávám lásku, otevření a vyčištění všech bolestí, uvolnění, harmonii, prostě co mě napadne. A pokud je na semináři druidka čili členka, která má potřebu na sobě pracovat a učit se o bylinkách, energiích, tak jí s láskou přenechám žezlo vlády.

Takže milý čtenáři, pokud jsi byl tak odvážný a dočetl ses až k těmto řádkům a cítíš nutkavou touhu ochutnat zapovězené ovoce a najdeš odvahu přijet k nám na seminář, dveře ti jsou otevřené a já tě s láskou obejmu, jak překročíš práh chrámu. Magický nápoj bude nachystaný a ty se na jeden den můžeš propadnout v čase a vyzkoušet si to, co jsi kdysi dávno četl jen v pohádkách…

Článek Magický nápoj se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

V našem chrámu máme totiž draky tři. Černého (já ho vidím jako olivově zeleného), ten představuje Zemi, bílého, ten zastupuje vzduch a myšlení a červeného, který zastupuje oheň, životní sílu a temperament. Když se rodil chrám, dostávala jsem postupně malé dráčky. Byli jako malé kuličky a rádi se tulili a mazlili. V chrámu má každý svůj pelíšek, místo, kde rádi spí. Chrám je jejich prostorem, kde se učí pracovat s lidmi a já se učím, jak pracovat s nimi. Zatím jsou to ňuňavá mláďátka a já si užívám všechny jejich lotroviny, co mi provádějí. Vím, že jak poroste chrám a jeho energie, porostou i oni. A sami všichni víte, že nejkrásnější jsou všechna zvířátka jako miminka.

No, ale už v tomto miminkovském věku mají neuvěřitelnou moc a sílu. Když někdo nový přistoupí jen k chrámu (a to ještě ani nepřekročil práh), začne brečet a neví proč. To moji draci uvidí bolestivé trauma, které si onen dotyčný s sebou nosí ve svém baťůžku. Hupnou na něj a mají hostinu. Papají všechny bolesti, strasti a nemoci lidí, kteří přijdou na seminář. Proto členky rády spí v chrámu a žádají, aby mohly přijet na seminář už v pátek a přespat. Cítí se tu velmi dobře a přestávají je bolet záda, zlepšují se zdravotní problémy a jen pocit klidu v duši a harmonie za to stojí.

Minulý víkend jsem přijela do chrámu a moji broučci si chtěli povídat. Měli obrovskou radost, že mě vidí a hopsali a skákali a skoro bych řekla, že vrtěli ocáskem. Byla jsem celkem unavená, takže i já jsem pro ně byla vítanou hostinou. Když přišel večer, byli rozdivočelí a nechtělo se jim spát, jenže já jsem spát potřebovala.

Začali se pošťuchovat a stěžovat si jeden na druhého. Ohnivý drak stoupl na ocásek zemnímu a předběhl ho při hostině mých bloků. Ten si to ale nenechal líbit a skočil na ohnivého draka a svojí mocí ho začal dusit. Zkuste zemi hodit na oheň. Měl trošku popálený ocásek a musel dát najevo, že tohle teda ne a nastavoval hranice. Bílý na ně vrčel „Kluci, nechte toho…” ale dráčci byli jako posedlí.

V zápalu boje zemní natrhl ouško ohnivému. To jsem se musela vrhnout mezi ně a jako malá koťata jsem v pravé ruce držela ohnivého a v levé zemního. Ještě, že bílý byl relativně v pohodě, protože třetí ruku vážně nemám. Lehla jsem si s nimi do postele. Bílý mi spal u hlavy, rudý na srdci a zemní na břiše. Pravou rukou jsem hladila natržené ouško a levou popálený ocásek. A tak jsme konečně usnuli.

Byla půlnoc. Ve tři ráno ohnivý začal vypouštět oheň a zbylé dva probudil. Tak zase chvilku trvalo, než usnuli. Vstávala jsem časně, jednak proto, že jsem musela zatopit pro seminář, a jednak proto, že jsem ranní ptáče. Spala jsem asi jen tři hodiny. Super. To budu zase vypadat! Ale moji kluci spokojeně chrupkali a probudili se až s příchodem prvních členek chrámu.

Vychutnali si Dášu, která na seminář přijela nová a mezi prvníma. A světe div se, byli spolu nejlepší kamarádi. Vylízali si vzájemně zranění, které si způsobili, a radostně skákali, když přicházely další členky. A pravdou je, že seminář se nám díky jejich práci skutečně povedl. Byli s námi i v lesním chrámu. Odvážili se poprvé opustit magicky chráněný prostor a následovali nás do Sekeřic. Umějí už létat a z výšky budou sledovat ten náš svět. Prostě, vyvíjejí se, rostou a čas nikdo nezastaví. Takže pokud budete chtít zažit naše draky, přijeďte do chrámu a na vlastní kůži můžete zažít skutečnou magii draků…

Článek Magie draků se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Když se mi poprvé po 20 letech neřízení rozjelo auto na dvojku a já jsem držela volant na lesní cestě, řvala jsem na svoji nejstarší dceru, která mě učila jezdit po dlouhé době: „Ježíši marja, dělej s tím něco…jede to…co s tím mám dělat…nabouráme…“

Po tomto zážitku mi Bára oznámila, že na tohle teda vážně nemá nervy a předala učitelské kormidlo svému klukovi Rosťovi. Ten se zodpovědně zhostil svého úkolu. Jenomže, když jsme na rovné silnici měli jet rychleji, požadoval, abych zařadila čtyřku.

„To je dobrý Rosťo, já už jedu dost rychle, já čtyřku ani pětku nikdy potřebovat nebudu…“ ubezpečila jsem ho, když se Mazlík řítil padesátikilometrovou rychlostí.

„Zařaďte tam tu čtyřku!“ zakřičel. Evidentně mu tekly nervy a vlastně každému, kdo se pokoušel mě rozjezdit. Ti mladí dnes nic nevydrží uklidnila jsem se v duchu.

„Musel jsem na Tvoji mamku křičet…“ postěžoval si Báře, když jsme se vrátili. Ale pravdou zůstává, že to byl právě on, který byl mým učitelem jízdy. Až do té chvíle, kdy jsem málem vjela do škarpy, protože jen chvilku mě přestal hlídat. Pak i on odpadl s tvrzením, že něco takového opravdu ještě nezažil. (a jak by taky mohl, když byl tak mladý a žádné zkušenosti ještě neměl )

Jejich emotivní výlevy mé sebedůvěře v řidičské schopnosti moc neprospěly, a to ani ve chvíli, když jsem jim oznámila, že jsem na jedné ze svých prvních cest do Mohelnice jen jednou a na chvilku zařadila onu čtyřku. Statečně jsem vedla celou kolonu aut, včetně náklaďáků, přes nebezpečný úsek hornatého zákoutí Studené Loučky. Byla jsem prostě nejlepší a vepředu vždycky musí stát vůdce . To se oba chytali za hlavu a Bára prohlásila, že si nikdy do auta se mnou nesedne, protože by nerada umřela příliš mladá. Považovala jsem to za nemístný vtip, i když ona se u toho tvářila neskutečně vážně.

Pak jsem celou situaci řešila tak, že jsem si před jízdou pořádně učesala své blonďaté vlasy, aby byly vidět už z dálky, a s pověstným…hele kluci, blbá blondýna za volantem, tak se snažte, ať dojedete… jsem brázdila statečně silnice místních okrsků. Naprosto zodpovědně, jako správný kozoroh, jsem naplňovala představy řidičů, i všech, kteří v té chvíli seděli v autě, o hloupých blondýnách. To, že jsem odbarvená bruneta jsem maskovala vždy dokonalým přelivem, aby ani stín pochyb nepadl i na brunetky.

Ve chvíli, kdy někdo vyslovil zaklínadlo „semafor“, hrdě jsem oznámila, že pokud mě osud někdy vystaví zážitku, že se přede mnou něco blikajícího objeví, je to pro mě stejné, jako drak chrlící oheň a v té chvíli platí zásada – uteč, pokud je ti život milý…pro mě to znamená, že zprudka zastavím, vyběhnu z auta, klíče v něm nechám (kdo by se taky v té chvíli staral o klíče, když jde o život) a uteču co nejrychleji kamkoliv. Možná bych mohla i vyzkoušet střemhlavý skok do pankejtu, jako by měl vybuchnout granát. Když jsem se smrtelně vážnou tváří vysvětlovala svůj postoj někomu, kdo po mně chtěl přátelskou službu, abych ho někam zavezla, pochopili, že v tomto případě jsou vedle jak ta jedle.

Naprostou specialitou mého řidičského umění je couvání, když jsem to naposledy zkusila, musela jsem si vybrat, co je pro mě důležitější, jestli branka u plotu, o kterou jsem opřela své auto, anebo můj Mazlík. Oprava stála tenkrát cca 6 000,- Kč, protože jsem udělala rýhu podél celého auta.

Celá situace dostala korunu s koupí chrámu a s nutností tam jezdit jak už na semináře nebo na řízení stavebních prací a zaplacení řemeslníkům. Tenkrát ještě nebyla dálnice a musela jsem si vybrat mezi Pardubicemi anebo Hradcem Králové. V pohádce by to bylo jako vybrat si mezi dvanáctihlavým drakem anebo příšerou z močálů, co požírá lidi a zvířata.  A tady začíná příběh získávat na šťávě.

Na této cestě se mi vyjevily všechny strašidelné síly, které si jen dokážete představit – auta nejenom přede mnou a za mnou, ale i vedle mě na obou stranách…a pak šílené dilema, když se objeví křižovatka, kam dál. A pak to zaklínadlo „semafor“ a moje utkvělá představa o záchraně svého života přískokem vpřed… jednou mi cestu ukázal Fanda, a pak jsem měla řídit já. Během jízdy dostal několik záchvatů vzteku, že jeho obličej zrudnul a myslela jsem, že celý praskne a vybouchne. Vzhledem k tomu, že má vysoký krevní tlak, mohla to být jeho poslední hodinka. A to jen za takovou drobnost, že jsem se zastavila před rozdvojením dvou cest a on na mě křičel doleva, jenže mně se to nějak nezdálo, a tak jsem si to musela v klidu rozmyslet… za námi musela zastavit auta (prý nechápali, co se děje). Tímto veselým způsobem bych mohla povídat a pokračovat, třeba o své jízdě na sněhu, kterou odneslo místní pouliční osvětlení, o které se Mazlík zastavil poté, co jel jako na sáňkách, když jsem chtěla odbočit doprava.

Konečně se dostávám k jádru věci. Astrovíkend se totiž konal v Příbrami a muselo se jet po dálnici přes PRAHU!!! Několikaproudová dálnice…semafory…odbočky …neznámá cesta… NEZVLÁDNUTELNÉ!! Je pravdou, že poté, co jsem se trochu vyjezdila, a cestu jsem po 6 letech znala už jako svoje boty, jsem se stala pirátkou silnic (jak to označila Marcelka, když se mnou brázdila cestu domů).

Musela jsem si přece vykompenzovat ona popsaná traumata, že jsem naprostý neumětel a pako, co se týká řidičských schopností. To jsem se zase řítila po dálnici závratnou rychlostí s větrem ve vlasech a se závistí za sebou nechávala všechny Meďoury a Audiny…jen jednou mi to natřelo Porsche, které si dovolilo mě a Mazlíka předjet. Při tomto heroickém výkonu vždy hladím Mazlíka na volantu a někdy i na palubní desce a říkám mu „Vidíš brouku, jak jsem dobří?“ Mazlík spokojeně pobroukává. Evidentně mu taky dělá moc dobře srazit na kolena všechny královské značky aut a dokázat si, že ještě nepatříme do starého železa.

„Tohle jsou věčné motory, tyhle Fábky…“ říká s oblibou můj opravář, když ho zase naháním s nějakou maličkostí, která se Mazlíkovi stala.

Ale zpátky k příběhu. PRAHA!!! (v mém slovníku to je POPRAVIŠTĚ!) Co s tím? Jak projet bez nehody a bez ztráty kytičky. Vymyslela jsem to! Pojedu brzo v sobotu ráno, a to budou všichni spát! Jsem ranní ptáče, takže vstávání mi nedělá problém.

„To zvládneš“ uklidňoval mě Fanda a vysvětlil mi trasu přes telefon. Ještě, že v té chvíli nebyl vedle mě a neviděl, jak z mé počáteční odvahy, že to přece dám, když na silnici nebude žádné auto, pomalu začínám blednout a pociťovat nepříjemný pocit kolem žaludku.

„Prostě se drž vpravo, za mostem musíš do prostředního pruhu, kdyby ses držela vpravo, tam se odbočuje, jo a hlídej si rychlost, jsou tam měřené úseky a někde je padesátka, a tam se dobře chytá, když jsi rozjetá, pak se drž vlevo, jo a na dálnici se odbočuje jen doprava, jo a kdybys přejela, tak se po Praze otočíš a navigačka tě zase vrátí na dálnici…takže v klidu“

Můj mozek jel na plné obrátky, ale zaznamenal jen blablablabla….navigačka…špatné odbočení, jezdit po Praze. A nakonec tomu dal korunu „Já ti věřím, že to zvládneš!“

Je to stejné, jako byste chtěli po mrzákovi s francouzskými holemi, aby se odbelhal na prkna jeviště národního divadla, nasadil si baletní špičky, a odtančil Labutí jezero bez přestávky.

Protože jsem byla unavená, šla jsem si lehnout a spát…

Zazvonil budík! Nastává hodina H! Statečně sedám za volant a otáčím klíčkem. Mazlík nastartuje na první našlápnutí, spokojeně brouká. Má radost, že jedeme na výlet. S řidičem je to horší. Má srdce v kalhotách. Zodpovědnost kozoroha vyhrává, a tak se vydávám na cestu. Malá dálnice dobrý, ale blíží se strašidlo – PRAHA!!! První most dobrý…a najednou zásek…moje Achillova pata – rozdvojení silnic …nalevo jsou nějaké značky, které v rychlosti neidentifikuji.

Dobříš doleva a Karlovy Vary doprava, doleva divné značky a vpravo to vypadá dobře (ještě, že v té chvíli za mnou nebylo žádné auto). Kouknu na navigaci a vidím, že je průšvih…jako obvykle jsem vybrala špatně…jedu do Karlových Varů místo na Dobříš a Příbram. Navigace přepočítává…

To, čeho se v hloubi duše nejvíc bojíte, přesně tomu vás vesmír vystaví, abyste pochopili, že se nemusíte bát. Učím to na všech svých seminářích! Řítím se mezi paneláky, už nejsem na dálnici, semafory, úseky měřené rychlosti. Znenadání padesátka…zase osmdesátka…cítím, jak se mi na čele dělají kapičky potu. Zrychleně dýchám… Tak tohle bude moje smrt! Už v životě neuvidím Marcelu, ani seminář, ani chrám…seber se, říká mi něco ve mně…to dáme. Jedu…dýchám…jedu…a najednou na mě vykoukne obzor, ranní slunce, které zalévá celou krajinu pode mnou. Nádherný pohled. Brdské lesy. Vždycky jsem je chtěla vidět. Kdysi se tu konala magická operace na zabití Hitlera. Němečtí mágové to odrazili. Vždycky jsem je chtěla vidět a teď jsem tu a vnímám energii krajiny, její historii, její nádech.

Vesmír mi splnil moje přání, máme být opatrní na svá přání. Protože když chce Bůh někoho potrestat, splní mu je. Trochu jsem si zajela a místo od severu jsem k Marcele přijela z jihu. Ta byla venku a sázela stromek (nevím, jak to dělá, ale je pořád plná síly, vitality a energie…je jako duracel, nikdy jí nedojde šťáva)

„Já jsem tě čekala až za hodinu.“ říká mi s úsměvem

„Já jsem tušila, že někde blbě odbočím, a tak jsem vyjela o 2 hodiny dříve.“ vysvětluji.

„Nic si z toho nedělej, já Prahu znám a občas taky se někde zaseknu.“

Marcela je znalec, brázdí Prahu jako pirát z Karibiku. Trochu mě to uklidňuje, ale v duši si říkám „UŽ NIKDY VÍC!“ Příště klidně vlakem, autobusem 2 dny, nebo klidně i na tříkolce, ale tohle už nikdy víc… Jenomže zítra ráno mě čeká cesta přes Prahu zpátky! Tak to bude zase jízda…

Článek Moje cesta na Astrovíkend do Příbrami se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Každá druidka si stoupla na kámen, se kterým nejvíc souzněla v danou chvíli. Gábinka stála na Cernunnovi , já na egyptské Issis, Verunka na akadské Ishtar a Vlaďka na keltské Rhianě. Prvně jsme se intenzivně propojily s bohem a bohyněmi, a pak od prvotního kamene Gábinka začala posílat energii mně, já Verunce a ta zase Vlaďce.

Bylo to, jako když stojíte v metru, vlak ještě nejede, ale vy cítíte poryvy větru jeho příjezdu. Už propojení s kameny bylo jiné, mnohem silnější než obvykle. Verunka se začala na kamenu vyvracet, měly jsme strach, že spadne dolů a energie neudrží. Gábinka měla velmi silné energetické spojení s naším bohem a hluboký vnitřní rozhovor. Já jsem byla ráda, že jsem to ustála, mravenčilo mi celé tělo. Toky energií šly do 2 trojúhelníků, které se do sebe probodly, aby se protikladné energie propojily. Základy posvátné geometrie byly tímto v chrámu položeny. Základem je posvátné číslo 3, které bylo keltskou kulturou hluboce respektováno. Dokonce i naše Vlaďka, která vždy tvrdí, že nic necítí, měla co dělat, aby brnění a energetické vlny ustála. Takže po wow zážitku jsme toky ukotvily a podívaly se na sebe. Tohle nikdo z nás nečekal.

Požádala jsem druidky, jestli některá půjde na Taranise, protože to byl jediný kámen, který jsme nechaly volný. Chyběla nám totiž jedna druidka.

„Je pěkně nasranej” komentovala to Verča, která dobrovolně odešla usmířit naštvaného nejvyššího boha Keltů.  Nevím, jak se mu omlouvala a jak mu vysvětlila, že ženským bohyním jsme daly přednost před ním, ale nakonec to zvládla (a jak taky jinak, je to zakládající členka chrámu).

A následovalo loučení a balení. Tuhle část seminářů nemám ráda. Je to stejné jako odejít z bohaté hostiny přímo na poušť.

„Vykašleme se na všechno a zůstaneme tady…“ navrhovala jsem a tajně doufala, že se některá chytí. Ale realita je neúprosná, a tak jsme se vydaly zpět do života plného nástrah a karmických zkoušek…

Článek Posvátná geometrie v chrámu se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Při otevření dveří nás přivítala vlhká bylinková vůně. Takový hluboko uvnitř mě známý pocit vaření bylinek a lektvarů. Velmi krásně a vkusně zařízená místnost, kde se podařilo skloubit staré a nové. Sauna byla úžasná, vířivá vana taky, ale to, co mi vzalo dech, byla ledová lázeň.

„To budeš koukat, až Ti to ukážu, “ řekla Marcela a měla pravdu. Otevřela jsem dveře ven z místnosti a otevřel se mi intimně osvícený prostor. Dřevěné schody vedly někam dolů a když jsem je následovala, uviděla jsem průzračně čistou vodu, která zvolna protékala v kamenném korytu. Tady byl původně náhon a mlýnské kolo, které bylo srdcem celého mlýna. Místo vyzařovalo velmi pozitivní atmosféru. Byla to křišťálově čistá, průzračná, živá voda. Voda je magnet a absorbuje do sebe vibrace místa, kterým protéká. Byla jsem v úžasu. Rozpařená jsem následovala schody do ledové lázně.

Saunuju se pravidelně 20 let a jsem na to zvyklá, ale tohle bylo něco!!! Když jsem se ponořila celá, řvala jsem z plných plic ne zrovna slušné výrazy. Marcela se řehtala jako pominutá. Nevysvětlíte nikomu, ani sami sobě, proč je ta voda studenější než jinde

Pak jsme si šly sednout k občerstvení, které pro nás bylo nachystáno. Sýry, salámy, ovoce, zelenina na dřevěném podnose. „Dáme si šampus.“ rozhodla Marcela. A tak jsme si přiťukly šampaňským k doladění naprosto dokonalé atmosféry.

„Proč sis sem nevzala nějakého chlapa?” napadlo mě.

„Dej pokoj, ještě by mě tady chtěl omatlávat” odpověděla a nakopla mi na smeč.

Neváhala jsem ani minutu a odsmečovala jsem „Jestli ti to chybí, tak já tě klidně začnu otlapkávat” a významně jsem se na ní podívala a zahýbala jsem obočím. Ozval se srdečný smích. Čistý a veselý.

Mám ráda její čistou a veselou povahu. Dokáže se smát i mému suchému kozorožímu humoru. A to každý neumí.

„Víš, já jsem vždycky kokem chlapa běhala a obletovala, snažila, vařila, pekla a nevážil si mě. Teď na to kašlu, jdu si, kam chci a dělám si, co chci…” dodala na téma muži. Plně jsme rozebírali toto téma, pro které mě nakopla paní Foučková a které jsem zpracovala ve videu „Nikdy nesmíte ve vztahu odevzdat své srdce“.

„Kdybych tohle věděla hned od začátku, tak bych si to tak nastavila hned, teď se chlap snaží, před tím jsem se snažila jen já.“

Co k tomu dodat. Marcelo, obrovské díky za Tvůj smích, způsob, jak bereš a vnímáš život. Za to, že tě nezlomilo nic, co tě v něm potkalo a že to byly a jsou zkoušky! V tomhle směru jsi učitelem pro všechny kolem sebe, i pro mě. Na tenhle nádherný zážitek nikdy nezapomenu a budu ti za něj vděčná. Patří k těm nejvzácnějším chvílím v mém životě. Už teď se těším na další, které s tebou ochutnám.

Článek Oáza v uranové Příbrami se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.