Mohlo by se zdát, že jsem se do chrámu dostala sledem čistě náhodných událostí, ale existují vůbec náhody? Začínám si čím dál tím více myslet, že ne. A tak se stalo, že jsem si žila svůj život, když mi youtube přihrál video od Terky z Pipinění. Ačkoliv jsem ten kanál neznala a není to můj obvyklý styl, klikla jsem tam a ve volných chvilkách pár videí shlédla, až se mi tam objevilo první společné video se Soňou. To mě okamžitě oslovilo, hned jsem tedy koukla i na další společná videa a protože mi to nestačilo, přesedlala jsem na youtubový kanál chrámu. Můj běžný maminkovský život plynul dál, jen jsem v každé volné chvilce, kdy šlo mít v uchu sluchátko poslouchala videa z chrámu. A tak se stalo, že s námi Sonička byla na uspávacích procházkách s kočárkem, při mytí nádobí a úklidu, při skládání obřích hromad dětských pidi oblečků, při večerním nekonečně dlouhém uspávaní a tak podobně. Čím déle jsem poslouchala, tím neúprosněji ve mně začínala narůstat touha se Soně ozvat. A tak začal vnitřní konflikt, kdy jsem přemáhala tuto chuť argumenty jako: „Přece nemyslíš vážně, že budeš psát úplně cizí paní z internetu?“ a „Vždyť ty jsi většinou spíš takový tichý pozorovatel, tak si zůstaň pěkně v klídečku v ústraní.“.
No a pak přišel 30. duben a s ním čarodějnice a já se jako každý rok, od té doby, co mám děti spolu s nimi vymustrovala za čarodějnici a šla navštívit místní akci. Odpoledne i večerní oheň jsme si moc užili a poté, co jsme doma uložili děti do postele jsem byla ještě dost nabitá událostmi dne a nechtělo se mi spát. Otevřela jsem tedy youtube a „vyskočilo“ na mě video o Soni minulém životě a důvodu proč se chrám jmenuje zrovna Cadwen. Samozřejmě jsem si ho pustila a nestačila se divit, co se dělo dál. Vyprávění mě velmi vtáhlo, ležela jsem ve tmě na posteli a hltala každé slovo, celý příběh jakoby se mi odvíjel před očima a ona touha o které jsem psala výše se úplně utrhla ze řetězu a tancovala ve mě a radostně skákala a tleskala a já vůbec nechápala, co se to se mnou děje. A když se můj vnitřní sabotér chabě ozval na protest a už už jsem opět sama sebe chtěla přesvědčit, že přeci žádný email psát nepůjdu, vyslovila Soňa slovo Závist, které pro mě bylo jasným znamením. V tu chvíli se celá moje chatrná obrana definitivně zhroutila a já jsem šla okamžitě napsat email do chrámu, protože jsem pochopila, že absolutně nemá cenu dál jakkoliv vzdorovat. Vlastně jsem vůbec nevěděla proč té Soně píši a tak jsem jí jen poděkovala za videa a napsala o tom, jak mě dostala slovem Závist, protože žiju na Zbraslavi a Závist se tady nad námi tyčí a nějak to slovo z jejích úst na mě zapůsobilo jako zaklínadlo. Poté jsem se marně snažila dlouho usnout a vůbec mi to nešlo, byla jsem totiž plná jakési neposedné energie. Nakonec jsem se za neklidného převalování přeci jen propadla do spánku, který byl prodchnutý divokými sny o druidech a keltech. Když jsem po oné náročné noci s úlevou naznala, že je dostatečně ráno, abych mohla vstávat objevila jsem odpověď na svůj email. Trochu mě to zaskočilo, protože takhle rychle jsem to nečekala, a tak jsem se zběsile tlukoucím srdcem otevřela zprávu od Soni, kde mi psala na sebe kontakt, ať se jí ozvu a zavolám, že cítí jak se ve mně probouzí keltská krev a že patřím k ní i do chrámu. A mě to úplně pohladilo po duši a zahřálo jako bych se po dlouhé době vracela domů. Samozřejmě, že sabotér zdolaný svým včerejším neúspěchem nemohl zůstat zticha a hned se poškleboval ve stylu „Keltská krev, jo? Zrovna ty. No tak to určitě, vždyť ty s keltama nemáš vůbec nic společného…“ Tak jsem ten hlásek pro jednou poslala slušně řečeno k šípku a naopak si pustila chrámová videa s keltskou tématikou, která jsem do té doby nějak opomíjela. Když jsem poslouchala video o významných keltských svátcích, zjistila jsem podivnou korelaci s významnými událostmi mého života. Uvědomila jsem si, že já sama jsem se narodila dva dny po hromnicích, vdávala jsem se v období keltského svátku zvaného lughnasad, svoje první dítě jsem rodila krátce po letním slunovratu o svatojánské noci, oba svoje chlapečky jsem pojmenovala tak, že slaví svátky na samhain a den po něm a Soně jsem se ozvala zrovna na čarodějnice, aniž bych si uvědomila, že se také jedná o původně keltský svátek. Bylo to pro mě celkem zajímavé zjištění, ale nepřikládala jsem tomu zase žádný přehnaný význam a prostě jsem si řekla, že počkám co se bude dít dál.
Posouváme se tedy do chvíle, kdy jsem si se Soňou konečně zavolala. Začala jsem jí vyprávět o tom jak mě Zbraslav volala už od dob kdy jsem byla malá, aniž bych tehdy věděla, jak se to tu jmenuje a že je poblíž nějaké bývalé keltské osídlení. Vyrůstala jsem na jednom z pražských sídlišť, ale často jsme jezdili k mým milovaným sestřenicím na vesnici a vždy jsme projížděli kolem krásného žlutého zámku s obrovským jabloňovým sadem, který mě fascinoval a až magicky přitahoval a já si v duchu nesčetněkrát říkala, že tam budu bydlet, až budu velká. V průběhu let jsem na tohle dětské přání úplně zapomněla, až se nakonec neskutečné stalo skutečným a moje přání se stalo realitou. Pro hnidopichy dodávám, že samozřejmě nebydlím přímo na zámku, ale skoro. Zvláštním řízením osudu jsem se totiž zamilovala právě do muže, jehož rodina má na Zbraslavi hluboké kořeny a nyní již pár let žijeme v domě jeho rodiny, který stojí přímo naproti zámku. A ten nádherný, prastarý jabloňový sad mám pár kroků od domova. Jakmile jsem Soně začala říkat o jabloních pocítila jsem jemné mrazení po těle a ve chvíli, kdy mi Soňa odpovídala a říkala něco o posvátné jabloni se mi začalo dít něco velmi zvláštního. Popravdě jsem v té chvíli přestala být schopná naplno vnímat, co přesně mi Soňa říká, protože mě zahltila reakce mého těla, kdy mi naskočila husí kůže a původně slabé mrazení se zintenzivnilo do silného brnění a mravenčení, které se mi podél páteře rozbíhalo do celého těla. Ačkoliv jsem nezavnímala slova, hluboce jsem pocítila, že jsme narazily na něco pro mě velmi zásadního a důležitého. Poté, co jsem se oklepala z nevšedního zážitku, který nečekaně přinesl rozhovor o jabloních mi Soňa vyložila karty. A to už jsem se nestačila divit, jak někdo kdo mě nezná, nikdy mě neviděl osobně a mluví se mnou poprvé v životě po telefonu může tak přesně popisovat moje nejhlubší myšlenky, pocity a touhy a vystihnout to snad ještě přesněji, než bych dokázala já sama, kdybych se o to pokusila. Jestli jsem do té doby mohla mít byť jen zrnko jakékoliv pochybnosti o Soni schopnostech, tak tohle byla ta chvíle, kdy už jsem si byla absolutně jistá, že jsem správně a že musím přijít do chrámu. Nejbližší seminář se měl, ale konat již velmi brzy, v době, kdy jsme plánovali menší rodinou dovolenou a tak jsem musela slíbit svou účast až na červen a moc mě to mrzelo. Cítila jsem totiž, že bych tam nejradši jela rovnou hned. Ze všeho toho váhání na začátku, kdy mi trvalo než jsem se podvolila svému přání se s chrámem nějak spojit se stala neochvějná jistota, že tam musím jet a hnala mě velká touha udělat to co nejdřív. O tom jak jsem se konečně vydala do chrámu, jaký byl můj první seminář a jak jsem si vysloužila přezdívku. Vám s radostí napíši zase příště.
S láskou Vaše Jana alias Jabloň ❤️🌸🌳
