Minule jsem s vyprávěním skončila ve chvíli, kdy jsem byla rozhodnutá jet do chrámu, co nejdříve, ale nejbližší seminář mi kolidoval s rodinou dovolenou. Toto dilema mi laskavě vyřešil můj starší syn, který dostal pátou dětskou nemoc a tak jsme nikam neodjeli a já se mohla neplánovaně podívat do chrámu již v květnu. Sice mě malinko mrzela neuskutečněná dovolená, ale mnohem více jsem měla radost, že nemusím dále čekat a v duchu jsem mu děkovala, že mi to tak pěkně zařídil.
Konečně nadešel den, kdy se konal seminář, na který mě ochotně svezla jedna ze členek chrámu. Moc milá a krásná žena, která bydlí pouze přes kopec a prakticky kouká na Závist z druhé strany než já. Cesta příjemně plynula, a i když mě od rána bolela hlava, nic nemohlo zkazit mojí radost z toho, že se již blížíme. V Chrámu se nám dostalo vřelého přivítání a hned jak jsem vstoupila do zahrady pocítila jsem opravdu silnou energii, která moji bolest hlavy poměrně dost znásobila. V prvních chvílích, než jsem si na sílu energie zvykla, jsem měla skoro pocit jako bych byla trochu nestabilní a bylo mi lehce špatně od žaludku. Po chvilce naštěstí pocit opilého námořníka ustoupil a já se mohla soustředit na nově přijíždějící členky chrámu, které mě mile překvapily svou pozitivní energií bezprostředností, přátelským přijetím a záplavou objetí. Ona „cizí paní z internetu“ alias Soňa mi vlastně nepřipadala ani trochu cizí, naopak na mě působila naprosto přirozeně a jako bychom se už dávno znaly. Zatímco se to uvnitř čile hemžilo přípravami a ženy nakládaly na stůl všemožné dobroty a společně chystaly další jídlo a nápoje, já se šla seznámit do zahrady se zasvěcenými kameny. S velkou úlevou jsem odevzdala svou bolest hlavy na jednom z chrámových kamenů. Ten účinek byl takřka okamžitý a velmi silný. Dokonce jsem z té úlevy žertovala, že je to lepší než ibalgin a že takový kámen by se hodil do každé rodiny. Na dalším z kamenů mi přišla odpověď na otázku, na kterou jsem dlouho odpověď hledala a nenacházela. S úžasem jsem tedy musela uznat, že to opravdu nejsou jen tak ledajaké kameny a jejich sílu a účinky jsem začala brát opravdu vážně. Z toho důvodu jsem se kameni podporujícímu plodnost raději obloukem vyhnula, neboť momentálně bych už další miminko nezvládla.
Když jsem se vrátila dovnitř, posedaly jsme si všechny postupně do kruhu a začala první část semináře – ženské kruhy. S ohledem na soukromí zúčastněných žen nebudu popisovat konkrétní zážitky, ale musím říci, že každý jeden příběh se mě nějakým způsobem dotkl. Některé opravdu hodně, poznávala jsem se v nich, měla jsem pocity jako bych některé z žen už znala z dřívějška a protože jsem hodně citlivá, tak jsem se každou chvíli neubránila slzám a prožívala to s ostatními. Když přišla řada na mě, prvně jsem se trochu představila, protože jsem byla v chrámu poprvé a převyprávěla jsem ve zkratce svůj příběh o mé cestě do chrámu a jabloních a vysloužila si tím okamžitě přezdívku „Jabloň“, která se mi vlastně moc líbí a nějak s ní souzním. Svůj příběh jsem otevřela jen částečně dílem kvůli určitému ostychu a dílem protože jsem si myslela, že ho mám z předchozích terapií se svou terapeutkou zpracovaný. A tak jsem sdílela s ostatními jen tu část, že mě trápí poměrně silné a četné alergie, které mají i moje děti, že mi plynoucí omezení přinášejí pocit vyloučení a vyjádřila jsem přání rozklíčovat ten důvod, proč se to děje a zpracovat si to. Soňa se na můj problém nacítila a řekla mi, že to souvisí s minulým životem a že to nebude pěkné, protože mě otrávili a já jsem dlouho a bolestivě umírala, až jsem se nakonec udusila (zde bych asi měla doplnit, že můj hlavní projev alergie byl pomalý a postupný otok hrdla, což přesně kopíruje to, co mi Soňa popsala). Trochu nemístně jsem se zaradovala, že to je skvělé, ale myslela jsem to samozřejmě tak, že jsem ráda, že se to někam hýbe a znám příčinu problému, protože už jsem to moc chtěla vyřešit a dlouho se mi nedařilo přijít na žádnou informaci, která by mi v tom pomohla. Po dobu trvání ženských kruhů se moje bolest hlavy vždy opět objevila a vystupňovala a tak jsem ještě párkrát musela zajít na kámen, který mi pokaždé okamžitě ulevil. Po skončení první části následovala krátká pauza a dobrovolná prohlídka energetických obrazů, kde mě jeden z nich zaujal natolik, že jsem ho musela mít a nyní má čestné místo u nás v obýváku a harmonizuje nám doma mužsko-ženskou energii 🙂
Poté jsme naskákaly do aut a přejely do lesa, který se nachází chvilku cesty od chrámu. V lese jsme zahájily druhou část semináře – keltské kruhy. Už samotný vstup do lesa se nesl v duchu určitého rituálu, kdy jsme do lesa vstupovaly samostatně jedna po druhé s pokorou a až po požádání o vstup. Šla jsem lesní cestou s pohledem upřeným na vzdalující se záda druidky, která mě vedla. Kráčela jsem sama, v tichu a bosky. Les byl nádherný, starý, ale plný života a šťavnaté zeleně, slunce probleskovalo mezi listovím, nepříliš prohřátá země mě příjemně chladila do bosých chodidel a já se nechala unášet krásou přítomného okamžiku. Po krátké chvíli jsem si také uvědomila, že mě v lese úplně přestala bolet moje už zase rozbolavělá hlava, až později jsem se od Soni dozvěděla, že tento les má léčivou energii, což odpovídalo mému prožitku. Pokračovala jsem v cestě, když jsem na straně zachytila pohyb a uviděla srnu, jak běží z pole do lesa za mnou. Otočila jsem se, abych varovala ženu za sebou, ale ani nevím, co přesně a jak hlasitě jsem křikla, protože jsem slyšela, že i druidka za ní také něco volá a zároveň jsem cítila obrovský klid a „věděla“, že se nic špatného nestane a srna jí nesrazí. Nemýlila jsem se, ačkoliv to bylo opravdu těsné. Srna se zastavila doslova na krok před ní a potom odběhla dál do lesa. Nikdy jsem srnu z větší blízkosti neviděla, byla opravdu nádherná. Po tomhle zvláštním zážitku jsem pokračovala v cestě, až jsem došla do lesního chrámu, kde Soňa už začínala na zem kreslit veliký kruh. Poté, co na místo postupně došly všechny druidky jsme se rozmístily kolem kruhu, tak abychom do něj nezasahovaly. Soňa některé z nás pozvala dovnitř a otevřela první příběh. V první chvíli jsem moc nechápala, co se po mně uvnitř kruhu žádá, ale intuitivně jsem zavřela oči a snažila se navnímat jakoukoliv energii, která ke mně přichází. Během chvilky jsem pocítila pro mě opravdu silnou energii, která mě doslova roztřásla, klepaly se mi ruce, cítila jsem jak se mi škubou oční víčka a skrze ně jsem viděla světelné záblesky. Poté už mě Soňa vyzvala, ať si otevřu oči, učinila jsem tak a zjistila, že proti mně stojí členka chrámu, ale už to nebyla ona. Z očí jí koukalo zlo a byl to někdo úplně jiný s energií, která se mi ani trochu nelíbila, ještě chvilku jsem bojovala se svým osobním odporem vůči oné osobě, než se mi povedlo se sama od sebe oprostit a naplno vklouznout do „role“. Nazývám to rolí, protože mi chybí slova na výstižnější popis. Každopádně nic z toho, co se dělo dál žádná z nás vědomě nehrála, postavy které vstoupily do kruhu, ať už žijící či po smrti promlouvaly skrze nás a naše těla. My jsme daný příběh nevymýšlely, pouze jsme ho znázorňovaly a přehrávaly. To co všechno se dělo dál nejde jen tak popsat a dost možná by ani nebylo správné to popisovat, patří to bezpochyby do oné kategorie zážitků, které je třeba si zažít na vlastní kůži. Postupně se nám tam odehrávaly příběhy všech zúčastněných žen a my se střídaly v kruhu při jejich znázorňování. Hodně se naříkalo, plakalo, odpouštělo a emoce tryskaly do všech stran. Některé příběhy jsem prožívala skoro jako by byly moje, nechávala jsem svoje slzy volně téct a přestože to bylo v té chvíli těžké a nebylo mi lhostejné cizí utrpení věděla jsem, že to té dotyčné pomáhá k uzdravení a že jí bude brzy mnohem lépe. Poté přišel čas i na můj minulý život a už jak ho začaly ostatní v kruhu předvádět, poznala jsem, že je to moje. Ukázaly se nám dvě ženské postavy a jedna mužská. Ženy měly k sobě nějakým způsobem blízko, tušily jsme nějaký příbuzenský vztah, muž měl blízko k té druhé ženě a ženu představující mě naopak neměl v lásce. Postupně se nám otevřel příběh o dvou bylinkářkách z nichž jedna druhou na popud onoho muže otrávila. Kdo přesně byl ten muž se nám neukázalo, jen že byl nějakým způsobem výše postavený a mocný. Když mě k tomu Soňa vyzvala vyměnila jsem si pozici s ženou, která mě do té doby v příběhu zastupovala a sama za sebe si stoupla do kruhu. Viděla jsem, že tu druhou bylinkářku to moc mrzí, že vlastně ani neví tak úplně proč to udělala a bylo pro mě snadné jí odpustit, vůči ní jsem zášť necítila. S tím záhadným mužem to bylo těžší, cítila jsem takovou marnost a lítost nad zbytečně ztraceným životem, vyřinula se ze mě taková spousta emocí, že vlastně zpětně vůbec nevím jak se to projevilo na venek. Vím určitě, že jsem vzlykala a naříkala, ale zda jsem křičela nebo dělala neco dalšího netuším. Jen vím, že jsem v závěru ze sebe dostala vše, co šlo a nakonec si s mužem vyměnila odpouštěcí a propustné formulky. Nebyla jsem si na 100 % jistá, zda jsem dokázala úplně dokonale odpustit, ale věděla jsem, že lépe to v té chvíli prostě nedokážu, udělala jsem své maximum.
Poté, co jsme zrušily kruh a jely zpět do chrámu jsem byla taková zvláštně otupělá. Přišlo mi, že jsem vydala hodně energie, že jsem toho opravdu hodně zažila, mám toho spoustu na zpracování a že toho na mě bylo prostě trochu moc. Do toho mě ohromovalo, co se to vlastně odehrálo v těch kruzích, jak moc silné to bylo a jak je to vlastně vůbec možné, že se něco takového stalo. K tomu všemu jsem také cítila, že v tom mém příběhu něco tak úplně nesedí, že tohle prostě nemůže být vše, že mi ještě něco uniká. Byla jsem z toho trochu zaražená a nechápala to. Po návratu do chrámu jsme si ještě jednou posedaly ke společnému stolu a tak jak jsme seděly v kruhu jsme si postupně vyjádřily, za co jedna druhou oceňujeme. V první chvíli jsem tuto část nepovažovala za tak silnou a zásadní a nebylo mi v té představě úplně příjemně. Zjistila jsem, že vyjadřovat náklonnost takto slovně a před lidmi je pro mě z nějakého důvodu docela náročné. Ale jakmile jsem se do toho dala a přestala se stydět, šlo ze mě všechno ven a najednou jsem mohla mluvit úplně svobodně. Naprosto přesně jsem v tu chvíli věděla, co na každé té jednotlivé ženě, oceňuji, co mi ona přináší, čím je jedinečná a krásná. Velmi rychle jsem si uvědomila, že tahle část semináře byla naopak velmi silná a, že i to laskavé slovo a vyjádření lásky a úcty k bližnímu má v sobě obrovskou moc. No a takto dojemně jsme skončily můj první seminář. Nikomu se nechtělo odjíždět, protože atmosféra byla nadpozemská, ale přiblížil se večer a tak bylo potřeba abychom se postupně vrátily ke svým rodinám a životům. Ještě jsem si po Soni nabídce vykopla odnož přemnožené bílé pivoňky, kterou jsem si později zasadila na chatě, kde mi dělá velikou radost. Má pro mě totiž osobní symboliku ve spojitosti s mojí milovanou babičkou a také představuje kousek chrámu, který jsem si mohla vzít s sebou.
Pak už následovala jen cesta domů, kterou jsme strávily v uvolněném rozhovoru, ačkoliv jsme původně předpokládaly spíše mlčení způsobené vyčerpáním z množství zážitků. Ještě než jsem nastoupila do auta na cestu zpět věděla jsem, že to určitě nebyl poslední seminář, který jsem navštívila, protože to, co se tam dělo, jaké úžasné ženy jsem potkala a všechny ty zážitky, které jsem si odnesla byly neskutečné a provázely mě ještě mnoho dní poté. Jakou obrovskou dohru měl příběh, který se mi otevřel v kruhu a jak jsem si na základě toho „vzpomněla“ na to, co mi zůstávalo skryté. Jak jsem v návaznosti na to podstoupila u Soni individuální práci v podvědomí, která mi úplně změnila život budu psát třeba zase někdy příště. Všem, kdo dočetli až sem děkuji za vytrvalost a pozornost, kterou jste věnovali mému příběhu.
S láskou Vaše Jabloň❤️🌸🌳
