Každý rok, když začínám cítit, že pomalu ale jistě odchází léto, je mi smutno a mám strach, že to krásné ze života mizí. Odchází ta krásná volnost, bezstarostnost prázdnin, vůně květin a dlouhých večerů. Jde to do háje a znovu na to čekat dlouhé měsíce mě děsí, vzdychám nad tím jak stará babka, která už nikdy nebude mít žádného mužského, protože ten její se už na nic nezmůže a jiný o ni nestojí. Prostě konec, prázdno, jen povinnosti, tma a zima. No fuj!
Jenže tady máme podzim, a ten když se objeví, po létě už ani nevzdechnu. Umí být krásný, barevný, ale taky nekompromisně studený a s mlhou, že by se dala krájet. Jednoho hodí do deprese a druhého zase do radostného rozjímání a bilancování nad životem, další už přemýšlí, co komu dát na Vánoce pod stromeček.
Můj letošní podzim, myslím, předčil všechny mé předchozí a rozhodil mi sandál snad ve všech oblastech života, ale to teď vyprávět nechci. Ráda bych popsala ten jeden jediný víkend, na konci října, a vy asi už tušíte, o jaký se jedná 😊.
Do Chrámu jsem poprvé přijela na začátku září a od té doby jezdím, co se dá. Jak moc mi chrám pomohl na mé životní křižovatce, to by vydalo na bichli.
Když Sonicka začala na jednom ze seminářů mluvit, že se chystá ten samhainhský, jeden z těch nejdůležitějších, a že to bude velké, neváhala jsem ani vteřinu, hned se přihlásila s jasnou představou, že u toho prostě musím být, že to musím zažít. Zázraky, které chram umí, jsem už vyzkoušela na vlastní kůži a moje závislost na chrámu se ještě více prohloubila. Chrám totiž způsobuje závislost, jenže tahle závislost je krásná a léčivá.
Ve skutečnosti jsem neměla ani nejmenší ponětí, jak moc velké to ve skutečnosti bylo.
Sešlo se nás deset i se Soničkou, všichni jsme byli již zdatnými a zapálenými členy Chrámu, který mimo jiné slavil své první narozeniny. Mezi námi byly i dvě zakládající členky, a tak se mohlo zavzpomínat na úplné začátky, a s nadsázkou říct, že jsme ve vyprávění prošli kolem obvodových zdí Chrámu, vše to byly vzpomínky plné radosti, nostalgie a porovnávání, kam až se chrám během jednoho roku posunul. S každým příběhem ve mne rostla radost, že mám tu čest tu teď s nimi být a taky hrdost, že to nevzdaly, a přes fyzickou i psychickou bolest, do toho šly čelem.
Seminář začal ženskými kruhy a i přesto, že mezi námi byl i jeden muž, kterého naše ženství s potěchou hýčká, hovoří se zde otevřeně a naše srdce ze sebe pustí každičkou bolístku. Nikdo nemá v sobě stud před druhými, cítíme se v bezpečí, nikdo nikoho nesoudí a nekritizuje. A ne, rozhodně nic nebereme, žádné drogy si nedáváme, alkohol se tu nepije a sex jen v keltském kruhu a pouze náznakově 🤭. To jen na vysvětlenou…aby bylo mezi námi jasno 😁.
Ani nevíme jak, ale uteklo pár hodin, slovy čtyři, a my za sebou měli teprve zahřívací kolo ženských kruhů. Udělali jsme rychlý přesun do Sekeric, kde byly v plánu Keltské kruhy.
Stali jsme se svědky velmi bolestivých konců minulých životů. Nedokončených příběhů, u kterých muselo dojít k odpuštění, aby mohl život dál volně plynout a nebyl bržděn bolestí a traumaty. Byla znovu oživena bolest, ale i choutky vraha a jeho touha zabíjet. Touha, kterou nakonec uskuteční a následky jeho činu se táhnou napříč dalšími životy jako nit, která je neuchopitelná, okem neviditelná, přesto tady je a je třeba se jí nadobro zbavit.
Kdo v tu chvíli patřil do děje příběhu, toho kruh vtáhnul do jeho středu, a kdo tam nepatřil, toho vyloučil.
Má obrovskou moc a já zažila několikrát touhu vstoupit do děje, aniž bych věděla proč, pak nekompromisní vykopnutí, když už jsem do něj nepatřila. Rozumem to nechtěj po mně vysvětlit, bo na to, na to jsem fakt krátká!
Jen vím, že jsou příběhy a konce, za kterými patří příslušná tečka a odpuštění. Nejen sobě, ale i těm, kdo nám v minulosti do života násilně vstoupili a vzali nám ho.
Závěrečný kruh patřil samotné druidce Cadwen, a přesně v tomto okamžiku jsem pocítila silnou touhu jít za ni do kruhu, tak jak jsem psala výše, jenže té touze jsem musela odolat, stoupla jsem si jen opodál, opřela se o strom a brečela, vůbec nevím proč, nebyla jsem v kruhu, ale ty energie byly tak silné a ve mně byl hrozný smutek a radost, že ji opět vidím. Husina po celém těle, i na místech, kde to není možné. Síla okamžiku byla hmatatelná. Mluvila k Soni, že je na ní pyšná, a že nad chrámem drží ochrannou ruku.
Kruh pokračoval, když do něj Soňa vstoupila a mluvila na nás jako bůh Cernunnos, silným pevným hlasem nás zasvětila na druidky a druida. Měla jsem pocit velké pokory, díků a úcty. Měli jsme připravenou svíčku, kterou jsme tři dny nosili na těle, a tu nám Soňa postupně zapálila. Ve svíčce se značila velká symbolika naší duše a světýlko bylo třeba chránit před zhasnutím. Pomalu jsme se odebrali k odchodu, v jedné ruce svíčku a postupně jeden po druhém jsme odcházeli, zahrabáni ve svých myšlenkách na to, čeho jsme se před chvíli stali součástí. Já si celou dobu opakovala děkovaní svým rodičům, prarodičům, praprarodičům, všem, kteří tu byli, a díky nim tu můžu být teď já. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlela, nad tím, že jsem jen součástí dalšího dílku v řadě, puzzlíku do mozaiky obrazu.
Těsně před koncem cestičky z lesa se mi světýlko samo zhaslo, jeho úloha pro tentokrat skončila.
No ufff ufff koukali jsme po sobě jak z jara, zážitků plná hlava, ale do pusy to pořád nešlo, tak jsme vesměs, krom pár jednoduchých vět, mlčeli, a v té mlčenlivosti se vydali zpátky do aut a zpět do Chrámu.
Čeká nás další práce a možnost ze sebe dostat bloky – Dračí dech.
Nemá to nic společného s česnekem a doporučuji tohle doma rozhodně nezkoušet 😊.
Některé z nás předem hlásí, že se na to necítí a je správné tento svůj vnitřní hlas poslechnout, ovšem ten můj mi říkal ať do toho jdu. Mráz kopřivu nespálí, no tak, děvče, vyhrň si rukávy a ukaž, co v tobě je. Víte, moje dušička mě občas vrhá do věcí, kterým sama vůbec nerozumím 🤦♀️ . A tak si leháme na karimatky v nové meditační místnosti, která ještě voní novotou a čerstvým nátěrem. Jsme ve dvojicích, každá ležící má svoji ochránkyni- Sittera, která jí pomáhá řídit dech, drží ji, povzbuzuje, ochraňuje, a v mém případě i zachraňuje.
Dech je zprvu snadný, ale postupně nabírá na intenzitě a musím si pomáhat celým tělem. Cítím bolest, občas polevím, ale od toho je u mě Verunka, která to celé odmaká se mou. Drží mě a pomáhá mi ze sebe dostat všechny bloky a bolesti. Hnůj, který leží pěkně hluboko, hezky udusaný dalšími věcmi a všemi zapomenutý, úplně dole. Kroutím se jí v náručí, je mi na zvracení, řvu bolestí, ale ne tou fyzickou, ale tou duševní. Vše, co jsem postupně ze sebe dostala, vypisovat nechci, ale po hodině jsem byla utahaná jako kotě. Ležím Verči v náručí a kolíbám se jak to mimino a uklidňuju svůj dech. V hlavě začínám trochu zpracovávat, co jsem viděla a cítila při odblokování.
Tak teď mám přátelé hlad a chuť si sednout, čučet jak sůva z nudlí a konečně si zakousnout tu výbornou sekanou, kterou nám Sonička před tím moc nedoporučovala. Makačka za námi a teď si můžeme odpočinout a v klidu spočinout na sedačce, společně si popovídat, napít se najíst se a zpracovat všechny zážitky ze společně prožitého dne. A že toho je! Každý to prožil po svém a zároveň společně s ostatními, jsme najednou ještě více jedno, jako těleso, které je složené z mnoha složek, ale bez druhého bychom nezvládli to, co jsme zvládli.
Zní to možná bláznivě, a pro někoho to muže být až děsivé, a taky moc ezo, ale ve chvíli, kdy prožijete bolest a trápení toho druhého a naopak ten druhý si propůjčí vaši duši a svými ústy k vám promlouvá, jste společnou součástí. A vůbec nevadí, že se možná dlouho neuvidíte a nebo se už neuvidíte nikdy, když už jste něčí součástí, jste stále s ním, ať je kdekoliv a s kýmkoliv a nic se na tom nedá změnit. Toto spojení nerozbije ani rozloučení, ani odloučení.
Už nějak cítím, že je mé povídání hodně dlouhé a i popisování všech prožitků mě hodně vyčerpalo. Vrátit se zpět ve vzpomínkách na všechny události, které proběhly, není snadné a i když se vše událo jen v pár hodinách, mám pocit, jakoby to byl týden. Únava je na nás znát, hovor je tichý a energie klesá společně s víčky. Je čas jít spát a pokusit si odpočinout, protože ráno je pokračování programu.
Své vyprávění tady ukončím, ale vím, že každá minuta tady měla smysl. Loučíme se v neděli dopoledne ve společném objetí, přejeme si aby ta další cesta, která nás čeká, byla šťastná a léčení, ke kterému zde došlo, pokračovalo a bylo na nás znát co nejdříve. Všichni už prošli tak dlouhou trať a i když nevíme, kolik jí je ještě před námi, přejeme si, aby byla co možná nejšťastnější, a vedla po té správné koleji.
A když někdy třeba zapochybujeme zda jdeme správně, můžeme zapnout navigaci směr Chrám Cadwen, tam totiž vždy nalezneme objetí a pomoc. Jo, a taky se tady dobře najíte, někdy až orgasmicky 🤭 a to přeci za to stojí ❤️.
-Gabča, členka chrámu
