Dva mladí nerozvážní chlapci šli lovit do zakázané oblasti daleko od vesnice. Narazili na vchod do jeskyně, který lákal jednoho z nich. Mirlah nechtěl, aby jeho bratr Lomnih šel dovnitř. „Třeba je tam medvěd a když ho zabiju, bude mít vesnice jídlo na celý měsíc.“ obhajoval se. Ale šlo mu spíš o vlastní prestiž a o slávu, kterou by tím získal. Pravdou je, že ho do nitra sluje něco táhlo. Lomnih tedy nedbal na varování svého bratra a vydal se do temných míst. Nikdo neví, co se stalo, ale vrátil se smyslů zbaven. Říkal nesmysluplné věty, podivuhodně se smál. Vyděšený Mirlah popadl bratra a rychle ho táhl do vesnice. Místní šaman se mu snažil pomoct, ale bez úspěchu a situace se spíš zhoršila.

Druhý den zemřeli ve vesnici za podivných okolností 3 lidé. Měli na sobě škrábance jako od medvěda nebo nějakého neznámého zvířete a v očích děs a hrůzu. Tím se věci daly rychle do pohybu a drama osady začalo nabývat na síle. Osadníci si začali stěžovat na zlé duchy. Děsili je v noci a zanedlouho i ve dne. Místní šaman si s tím nedokázal poradit. A zlo stále sílilo. Začaly se objevovat i zdravotní problémy, zvracení, průjmy, teploty. Vesnice se blížila k zániku. Stalo se to na jaře, kdy docházely potraviny a nikdo z okolí se nechtěl k vesnici ani přiblížit. Všechno se silně přiostřilo, když onemocněl i sám šaman. Zmítal se v podivných křečích, měnil hlasy a jevil známky posedlosti zlým duchem. Ten, který je měl chránit, byl sám zasažen temnými silami. Osada tím byla vydána na milost a nemilost osudu.

I Jiweh zápasila s temnotou. Podivné šustění, zvuky a hlasy v místech, kde nikdo nebyl, chroptění a děsivý smích, to všechno nahánělo hrůzu až k smrti. Někteří přicházeli o rozum, jiní se klepali v bázni a panické hrůze. Čím větší strach chodil vesnicí, tím více zlo útočilo. Jiweh se přes všechny útrapy snažila uklidnit prací. Držela se ani ne kvůli sobě, ale kvůli svým mladším sourozencům, až jednoho dne zlo ukázalo svoji podobu. V rohu místnosti se začala zhmotňovat podivuhodná postava. Shrbená, skřehotavá, se zkaženými zuby a dlouhými zahnívajícími drápy se pomalu s vítězným smíchem začala plížit ke skupince třesoucích se lidí, kteří se shromáždili v hlavní chalupě. Byla mezi nimi i Jiweh. Těžko popsat pocity, hrůzu a děs. Lidé křičeli, jiní ztuhli a nemohli se ani pohnout a postava se přibližovala stále blíž a blíž.

Vybírala si svoji další oběť. Podívala se na Jiweh a skřehotavě se zasmála. Pomalu se k ní přibližovala. Jiweh stála cela zkoprnělá. Podivný skřet se blížil. To, co se dělo v dalších okamžicích, se jen těžko dá popsat. V posledním zoufalém pokusu o záchranu Jiweh vykřikla „Prosím a žádám předky svého rodu o pomoc a záchranu…”

Zahřmělo anebo jen vítr zaburácel v korunách stromů. V těsné blízkosti Jiweh se objevila zralá žena. Měla pomněnkově modré oči a černé havraní vlasy, které jí sahaly až k pasu.

„Opři se o mě.” řekla. Pak se podívala na šklebící se stvůru a pronesla „Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, zaklínám tě poprvé silou Země k níž jsi vázán, navrať se do míst, ze kterých jsi vzešel!“.

Stvůra zasyčela a začala prskat, ale zastavila se.

„Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, zaklínám tě podruhé, skrze sílu našich bohů tě vykazuji do míst, ze kterých jsi vzešel!“ stvůra zasyčela jako kdyby na ní vylili vědro horké vody. Pomalu se začala vytrácet, ale z posledních sil se ještě držela.

„Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, potřetí a naposledy skrze moji moc a sílu i moc a sílu mého rodu tě zaklínám, navrať se do míst, ze kterých jsi vzešel!“

Girlah zasyčel, zašklebil se a zmizel.

Všude kolem se rozhostilo ticho. Posvátné harmonizující ticho. Jiweh se pomalu probrala ze šoku, který právě prožila. Nechápavě se dívala na ženu, která se na ni usmívala.

„Jsem Gywen…” odpověděla jí na nevyřčenou otázku.

„… zavolala jsi mě na pomoc. Chráním náš rod celé věky. Koluje Ti v žilách krev čarodějky, která se teď probudila.“ s těmi slovy zmizela.

Jiweh zůstala ještě chvíli stát s pusou dokořán. Rozum jí nedokázal zpracovat, co právě viděla a zažila. I ostatní stáli jako zkoprnělí a dívali se kolem sebe a na Jiweh. Psychický otřes, který právě zažili, se pomalu uvolňoval a posedlí se začali vracet zpátky do svých obvyklých kolejí. I šaman se probral, a aby nepřišel o svoje postavení, povolil sňatek svého syna Imraha s Jiweh. Sám ji přitom vyučoval bylinám a umění přírodní magie. To, co ji naučit nemohl a to, co ho převyšovalo, byl zvláštní dar, kterým disponovala od dané události.

Dar krve čarodějky, dar bájné kněžky Gywen, dar osudu vidět, cítit a tvořit neviditelné, nepopsatelné a magické…

Článek Nová čarodějka lesního chrámu – Jiweh se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Měla zvláštní dar. Dokázala cítit sílu bylin, a tak připravovala čaje, lektvary i masti, které zázračně uzdravovaly. Pro vesnici byla nepostradatelná. Nápadníků měla spoustu, ale odmítala je všechny, protože ctila a milovala svoji rodinu, ve které se cítila šťastná. Když těžce onemocněla její sestra Kyra, seděla u ní trpělivě na lůžku a zkoušela různé bylinné variace čajů, aby jí pomohla. Ale byl to hluboký proces smrti, kterým si musela její sestra projít, aby získala své jasnovidné schopnosti. Krása Gywen přitahovala a vábila všechny muže z blízka i okolí. Pokud na někoho upřela svůj pohled, síla pomněnkových očí olemovaných dlouhými černými řasami byla až magická. Dotyčný se doslova utopil v jejím pohledu a byl ztracen navždy.

Dvořil se ji Rekles, mladý kupec, který vedl obchodní karavanu na daleký sever Evropy a zpátky. Byl pohledný, vzdělaný a vybraných způsobů. Ale Gywen nechtěla opustit rodinu a vydat se někam do daleké země. Nechtěla se přizpůsobovat jiné kultuře a společnosti. Rodina jí byla vším. Věděla, že její umění bylin a mastí je pro vesnici životně důležité. Vlastně bylo základem přežití. Jednou všichni lidé ve vesnici onemocněli záhadnou nemocí, která napadla celý kraj. Lid sužovaly vysoké teploty, zvracení i průjmy. Hodně jich v jiných rodech podlehlo této zákeřné chorobě. Byla to právě ona, která vytvořila směs bylin, které zabíraly a léčily. Jen díky ní rod přežil bez úhony. Byla nepostradatelná.

Ale jak dospívala a dozrávala, začala si víc všímat komplimentů, kterými jí muži častovali. Jako budoucí muži ve vesnici přicházeli v úvahu dva mladíci, protože ty, kteří byli mimo vesnici, odmítala hned. Starší bratr Dejraha – Tyweh – byl do ní přímo blázen. Kdyby chtěla sundat z nebe hvězdu, vylezl by na nejvyšší strom a skákal by tak dlouho, až by na nějakou dosáhl a donesl by jí ji. Nosil jí květiny, dárečky, byl všude, kam se pohla.

Druhý nápadník Ruwer byl trochu plachý. Nebyl tak aktivní, ale kdykoliv Gywen viděl, zdravil ji z dálky a díval se na ni jako na svatý obrázek. Přes svoji plachou povahu se jí dokázal vyznat ze svých citů a doufal, že pochopí hloubku jeho lásky. Patřil do rodiny, která dobře vycházela s Keylahem, na rozdíl od Tyweha, jehož rodina stála v přímé opozici k jejímu otci. Volba byla těžká, protože rozumem by si vybrala Ruwera, kterého jí vřele doporučovala i její rodina, ale srdce jí táhlo k Tywehovi. Ten ale patřil do rodiny, která nebyla moc oblíbená, protože rozpoutávala sváry mezi lidmi, byli lstiví a zákeřní ale manipulativní, vždy dokázali přesvědčit své okolí o své pravdě, a i přes ony negativní vlastnosti si vždy dokázali získat přízeň okolí. A jak už to v životě chodí, vždy se zamilujeme do těch nesprávných a hodní kluci s toužebným pohledem a platonickou láskou jsou nepřitažliví. Tak i Gywem se nechala zmást manipulací Tyweha, ve které byla jeho rodina nepřekonatelná. Věřila, že svojí láskyplnou energií dokáže smířit znesvářené rody. To se ale hluboce mýlila. Nedbala na varování své rodiny a podlehla sladkým a falešným úsměvům svého budoucího manžela.

Svatba byla neuvěřitelná. Povídalo se o ní v celém kraji léta. Všechno bylo dokonalé až do chvíle, než se jí narodilo první dítě. Pak se do ní opřeli celou svojí negativní a manipulativní silou. Nic neudělala dobře. Špatně kojila, nestarala se o rodinu, špatně vařila, vše, na co sáhla, bylo špatně. Bránila se, ale uklovali ji svými převrácenými argumenty, které úspěšně roznášeli po celé vesnici. A lidé vždy rádi věří pomluvám, zatímco pravdu nechají v roztrhaných šatech opodál.

Ze zářivé bohyně se postupně stávala služka a bezcenný tvor. Její rodina se jí zastávala, ale po sňatku to byl muž, který vládl rodině. Patriarchát byl nezpochybnitelný a na vrcholu své moci. A tak Gywen hořce litovala svého naivního rozhodnutí. S bolestí nesla svůj kříž. Jeho rodina začala zpochybňovat i její práci s bylinkami. Vyzdvihovala momenty, kdy se jí nepodařilo vyléčit nemocného a napadali ji, že se má více věnovat rodině, než lítání po lese a trhání kytek. Sušení bylin prý vadí Tywehově matce, dělá to bordel v chalupě a ona je z toho chudák dušná.

Měla to vážně těžké, ale Bůh jí dal někoho, pro koho našla sílu žít. Její třetí dítě Tywera se jí neuvěřitelně podobala a měla k ní velmi blízko. Byla jejím andílkem a někým, kdo jí vykompenzoval všechnu tu ztrátu a bolest. Situace se změnila ve chvíli, kdy vesnice byla napadena a v krutých bojích byl zraněn její muž. Bylo to spíš náhodou, než že by se statečně postavil za svého náčelníka, ale sněť, která se mu dostala do nohy, se rozšiřovala.

Napadal Gywen, že mu záměrně nechce pomoct, že mu chce uškodit. Až se sněť roznesla po celém těle a ve vysokých horečkách umíral. Teprve po jeho smrti se mohla vrátit ke své původní rodině, zlomená, nemocná a vyčerpaná. Ze zářivé bohyně byla šedá myš, kde jen barva očí připomínala její někdejší krásu. Ale byla tu její dcerka, pro kterou žila a pro kterou jí ještě život dávala smysl. Chodily spolu na bylinky, dívala se na Gywen tím čistým sladkým láskyplným pohledem, který jí kompenzoval všechna ta utrpení i bolest. Byla s ní naprosto šťastná. Její malá teplá ručka a dětský pohled byl důvod, proč každé ráno vstávala.

Ale chyběla jí láska. To horké obejmutí, láskyplné polibky, to, co by jí znovu postavilo na nohy jako blahodárný lektvar života. Ruwer v té chvíli ovdověl, a tak je rodina zase dala zpátky dohromady. Svatba byla malá a v kruhu rodiny. Jenže Ruwer už Gywen nemiloval. Stále měl v srdci svoji první ženu, prý za to, že mu dala ty jeho děti. Denně chodil na její hrob s čerstvými květinami. Ona byla jen ta, co měla uklidit, uvařit a postarat se mu o děti. Jeho děti ji ani nepřijaly, byla pro ně neviditelná, ať se snažila jakkoliv. Ten, který jí měl dát sílu života, se stal posledním hřebíkem do její rakve.

Až jednoho dne onemocněla její dcerka. Dívala se na Gywen smutným, láskyplným pohledem, když jí v teplotách utírala zpocené čelíčko. Gywen ji držela v náručí a chtěla jí předat svoji životní sílu, chtěla vyměnit svůj život za její, ale marně. Cítila hlubokou bezmoc, tu nejhlubší, jakou kdy v životě zažila. Teploty neustupovaly a když malá Tywera otevřela svoje světle modrá očka zastřená teplotou, podívala se na Gywen, pokusila se o úsměv a řekla – „Mám tě ráda, maminko.“

„Miluju tě, broučku…” odpověděla Gywen a snažila se zchladit její rozpálené tělíčko.

Až jednoho dne se malá Tywera probudila a dlouze se na Gywen podívala takovým podivně smutným, ale láskyplným pohledem a Gywen věděla, že to je naposledy, co se na ní dívá.

„Mám tě moc ráda maminko…” řekla jí a její pohled potemněl a vyhasl. Duše malé Tywery se odebrala na dalekou pouť ke svým předkům. Gywen začala naříkat, přitiskla k sobě již mrtvé tělo své dcerky a odmítala ho vydat ze svého náručí. Řvala jako raněné zvíře, když se k ní někdo přiblížil a chtěl jí sebrat již bezvládné tělo Tywery.

Nikdo si s ní nevěděl rady. Musel přijít její bratr Keylah. Ten, co jí v dětství prováděl zlomyslné kousky. Dnes z něho byl krásný urostlý muž.

„Musíš mi dát Tyweru.” řekl jí láskyplně a hladil jí po rameni.

„Nééé…” naříkala Gywen. „Jí né, prosím, jí né!”.

Nakonec jí museli sebrat mrtvé tělíčko její dcerky silou. Řvala jako raněné zvíře, jako by se úplně pomátla na rozumu. Když zapalovali Tyweřino mrtvé tělo na hranici, museli ji držet, jinak by za ní skočila do plamenů. A po obřadu zůstala na kolenou u hranice popela. Klečela tam celý den až do večera. Keylah za ní přišel a dal jí přikrývku na ramena a připomenul jí, že se teď musí šetřit, když je těhotná. Dívala se na něj nechápavě, protože nic kromě hluboké prázdnoty nebyla schopná cítit. Za několik měsíců porodila. Porod byl těžký a byl pro ni vysvobozením. Ani si nevšimla, jak krásné pomněnkové oči má její novorozený chlapeček. Když její muž za ní přišel a začal jí vyprávět, co dělají jeho děti z prvního manželství, jak jsou úžasné a jak své mrtvé ženě zase donesl čerstvé květiny na hrob, dívala se na něj nechápavě. Protože se mu právě narodil syn a on to nepochopil. Zůstal zacyklený ve své minulosti. Naštěstí vešel Keylah.

Natáhla k němu ruku a řekla: „Chci, aby se jmenoval po Tobě a aby z něho vyrostl takový válečník a člověk jako jsi ty. “

A šibalsky se na něj usmála. Tím pohledem mu odpustila všechny jeho skopičiny, které jí v dětství prováděl. A pak se podívala do dálky a šťastně a láskyplně se usmála. Uviděla tam zářivou a šťastnou Tyweru, jak k ní natahuje ruce.

„Už jdu beruško, už jdu za Tebou…“ řekla nahlas a v zářivém úsměvu její pohled vyhasl.

Na přání náčelníka Keylaha byl její popel smíchán s popelem její dcery Tywery a pochován samostatně. Matka a dcera a jejich hluboká láska tak zůstala navěky ukrytá v lesích našeho lesního chrámu a šumí tam dodnes.

Tak pokud tak někdy vstoupíte, utište své myšlenky a možná uvidíte malé děvčátko s modrýma očima, jak sbírá kytičky a nosí je zralé ženě s moudrým úsměvem…

Článek Smutný osud Gywen se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Lovcova síla a mužnost imponovaly nejedné ženě, ale Keylah zůstával věrný své rodině, kterou chránil, když síly jeho otce slábly. Jak běhal po lesích a lovil zvěř, jeho svaly zesílily a z drobného chlapce vyrostl svalnatý a překrásný muž. Hodně se podobal otci, zářivě modré oči a světlé vlnité dlouhé vlasy olemovávaly pravidelný obličej s jemnými rysy. Byl uhrančivě krásný. Otec byl na něj právem hrdý. Měl však vlastnost, které se obával.

Byl přímý, rovný a nesnášel lži a manipulaci. Když se s něčím takovým setkal, zpříma se postavil a jednal. Umění diplomacie a opatrného vyjednávání mu byly na míle vzdáleny. Byl horkokrevný a prudký, ale charismatický a přitažlivý. Otec se ho snažil naučit rozvaze a opatrnosti, ale tady pšenice nepadala na úrodnou půdu. Mladý Keylah rád riskoval, protože cítil, že bohyně štěstí a lásky, Zora, stojí při něm. Jako by byl jejím šťastným dítětem, které se narodilo v její zlaté kolébce.

Představa, že ve starodávné vesnici lesního chrámu bylo všechno idylické by byla naprosto mylná. Rodina Hugara opovržlivě nesla úspěch Keylahových dětí. Čekali trpělivě v zákrytu na svoji příležitost, jak získat opět ztracenou korunu vlády, a ta se jim díky temperamentu mladého Keylaha naskytla. Jejich příbuzný, Deyrah, mlátil svoji ženu. Při jedné roztržce ji nespravedlivě obvinil, že uvařila špatné jídlo, praštil ji, až spadla na zem a začal do ní kopat. Nebohá žena volala o pomoc. Nikdo z jejich vesnice se nechtěl zamotat do manželské hádky. Věděli, že Deyrah je zákeřný, a to, co nezískal na přízni bohů, to vykompenzoval zákeřností a pomstou. Báli se ho. To ale bylo něco na mladého Keylaha. Vrhl se na něj, pravou rukou ho chytil pod krkem a zvedl ho do výše tak, že byl nohama půl metrů nad zemí. Ten se snažil oběma rukama vymanit z pevného Keylahova sevření. Marně! Držel ho a třásl s ním, až ztratil vědomí. Pak s ním praštil o zem. Nebohá ženy ležela schoulená do klubíčka a držela se za břicho. Vyděšené děti jen křičely a naříkaly. Začala krvácet. Potratila dítě, co nosila pod srdcem. Když se Deyrah probral z mrákot, obvinil Keylaha, že je oba bezdůvodně napadl a zranil jeho i ženu, která potratila. Všichni věděli, že to bylo jinak a otec Keylaha rozhodl ve prospěch svého syna. Deyrah se sebral se svou rodinou a odstěhoval se na nedaleký vrch Chotůc. Tam s místním lidem osnoval plány na obsazení Keylahovy vesnice.

Jednoho letního večera Kyra pocítila brnění celého těla. Věděla, že s ní bohové budou chtít mluvit. Odebrala se tedy do posvátného háje, kam lidé nosili obětiny bohům. Poklekla, zavřela oči a nechala svoji duši otevřenou, aby se spojila s jejich energií. Uviděla oheň, hořící domy, zmatek a známé tváře v tratolišti krve. Pak uviděla medvědí kůži, která visí nad bratrovou postelí, jak krvácí zásahem šípu… Vyděsilo ji to. Vstala a běžela za otcem, aby ho zpravila o vůli bohů. Otec byl zarmoucen. Již delší dobu se mu zdály temné sny, kde viděl oheň, krev a tvář své matky s bolestivým výrazem a slzami v očích.  Ukazovala na medvědí kůži svého vnuka. Potom zvedla pravou ruku k nebesům a nad ní se rozsvítil krvavý plný měsíc.

Keylah věděl, že přichází soumrak bohů. Okamžitě vydal příkaz posílit kůlovou hradbu vesnice. Věděl, že něco přijde, jen nevěděl kdy.  Řekl to synovi i lidem z vesnice. Ti byli na mladého Keylaha naštvaní, protože svým činem na ně přivolal hněv bohů. Někteří nešetřili s výtkami, kterými častovali členy jejich rodu. Odplivávali si, když viděli mladého Keylaha. Označili ho za vraha nenarozených dětí. Těžko nesl toto příkoří, které se mu dělo. Můžete se postavit protivníkovi, ale před zákeřností a pomluvou jste bezbranní. Prý je jejich vláda vede do záhuby a jsou prokletím vesnice. Požadovali odchod Keylaha pryč, protože je bohy prokletý za svůj čin a následky ponese celá vesnice. Možná to bylo i tím, že síly Keylahova otce už ubývaly a tam, kde chybí síla, tam je prostor pro malost, hloupost a zákeřnost. Hledali svého viníka, někoho, na kom by si mohli vybít svůj vztek, hněv i bolest. Mladého Keylaha se však báli a věděli, že otec a rodina ho bude chránit.

Mladý Keylah se rozhodl sám opustit vesnici, aniž by se rozloučil se svojí rodinou. Věděl, že by ho nepustili. Vzal si svůj toulec i luk, jako by šel na lov. Šel sám. Okolní hluboké lesy dobře znal. Věděl, že se uživí lovem i sběrem. Svým činem chtěl ochránit vesnici a ulehčit rodině. Možná to byl čin vykoupení se za svoji nerozvážnou horkokrevnost. Vydal se na jih, měl rád slunce a teplo a hluboký teutoburský les se nad ním uzavřel.

Kyra zjistila, že bratr odešel, pokusili se ho hledat, ale marně. Mocný a obávaný lovec zmizel v hlubokých lesích kraje. Ani bohové jí nechtěli vyzradit, kde by ho mohla najít. Snažila se do větru poslat přáni jeho návratu. Odpovědí ji byla jen prázdná ozvěna. Nevzdala to. Opakovala volání znova a znova. Celý den magicky volala svého bratra zpět. K večeru omdlela vysílením. Probrala se v noci, kdy jí probral chlad a podivné šustění. Uviděla zapálené pochodně a lid Chůtce, jak postupuje směrem k vesnici.

Rychle vstala a snažila se nejkratší cestou spěchat do vesnice. Tam už o útoku věděli. Planoucí ohně byly vidět z dálky. Jejich vesnice měla skvělou strategickou polohu. Bylo z ní vidět do celého okolí. Všechny strany byly chráněny prudkým svahem a kůlovou hradbou. Jen severní přístupová strana byla Achillovou patou. Byla tu rovinka a jediná vstupní brána. Vyděšená Kyra spěchala k otci. Ten již dával příkazy mužům vesnice. Rozmístil je po jednom kolem hradeb a se zabývající skupinou se postavil k severní bráně. Bitva v lesním chrámu začala!

Zapálené šípy přeletěly hradby a zabodly se do slaměných střech chalup. Ty vzplály jako pochodně a oznamovaly do dálky kouřem a ohněm hrozící zkázu. U dřevěných hradeb útočníci dávali otepi slámy a zapálili je. Obránci se sice snažili shazovat na ně kameny, ale vyschlé dřevo rychle začaly olizovat plameny ohně. Dřevěná hradba hořela! Bylo jasné, že útočníci mají dvojnásobnou početní převahu. Hnáni vidinou snadného zisku, odtáhnutí dobytka, žen i dětí, které se kupcům dobře prodávají do otroctví, a především sladkým pocitem moci. To všechno pohánělo útočníky k zběsilému vraždění.

Každý z vesnice dělal, co mohl. Děti házely prakem kameny na útočníky, ženy nosily šípy a některé se statečně postavily po boku svých mužů. Hájily své děti, svou rodinu, vesnici i samy sebe. Znaly svůj osud, co by je čekalo, pokud by padly do zajetí. Smrt v tomto případě by pro ně byla vysvobozením. Útočníci prolomili severní bránu. Svítalo. Letní slunce vykouklo nad obzorem a v krvavé náruči mraků předpovídalo smutný osud vesnice.

Keylah statečně bojoval až do konce svých sil. Viděl, jak jeho druhy vyřazují z boje zlověstné šípy, jak je útočnici dobíjejí kamennými sekerami nebo kyji. Země byla nasáklá krví a ve větru se nesl křik, nářek i válečná vřava. Tak nějak podivně vypadalo dnešní svítáni. A pak přišla ta chvíle, kdy se díval do očí smrti. Bojoval s náčelníkem kmene a zezadu přiletěl šíp, který ho zasáhl do zad. Stihl se otočit a uviděl zákeřného Deyraha, jak pocitem uspokojení a vychutnáním si své pomsty se na něj dívá. Pak přišel ten zpomalený záběr, který vídal ve svých snech. Otočil hlavu zpátky a viděl mohutný nápřah soka, jak sekerou míří na jeho hlavu. Dal před sebe pravou ruku jako štít a viděl zpomalený záběr toho pohybu, který ho má srazit k zemi. Očekával osudný úder. Větrem prosvištěl šíp. Keylah se podíval do očí útočníka. Jako by se na sebe dívali vzájemně celé věky. Ten se zapotácel a klesl na kolena, a pak se sesunul k zemi. Zasvištěly další šípy. Nepřátelé začali padat jako přezrálé hrušky. Na ohořelých hradbách stál vysoký muž. Vycházející slunce měl v zádech. Oslňovalo ho tak, že mu nebylo vidět do tváře. Přesto ho okamžitě poznal. Stál tam jeho syn! Nemilosrdné šípy z jeho tětivy kosily nepřátele hlava nehlava.

Když mu došly, seskočil z hradeb a vrhl se do nejprudší vřavy. Chtěl se probojovat k otci. Zubožená morálka obránců se počala zvedat. Mohutná síla nezkrotného válečníka tady dostala svůj prostor, aby se projevila. Jediné máchnutí sekerou a nepřátelé odlétávali jako třísky z pokáceného stromu několik metrů.

Prohra se okamžitě změnila ve vítězství. Útočníci začali prchat s děsem v očích. Syn se probojoval k otci. Podal mu ruku a zvedl ho. Bylo to poprvé a naposledy, co bojovali bok po boku. Když už se zdálo, že zavládl klid, větrem se řítil další šíp. Zezadu. Otec se otočil a jediné, co stihl, bylo postavit se a zastavit smrtelnou ránu vlastním tělem. Deyrah neváhal využít nestřežené chvíle a namířil svůj šíp přímo do zad mladého válečníka. Syn zachytil padající tělo svého otce. Rychlostí hbitého leoparda dohonil proradného zrádce a pravou rukou mu zasadil první ránu.

Byl k nezadržení. Jeho pěsti se staly smrtící zbraní. Tentokrát už ho nezachránily prosby a nářek jeho dětí. Se zákeřným vrahem neměl Keylah slitování. Přestal, až když bezvládné vrahovo tělo leželo bezvládně na zemi. Rychle se vrátil k otci. Klečela u něj Kyra a slzy se jí kutálely po tváři. Otec měl plnou pusu krve a nemohl mluvit, jen podivně sípal. Keylah ho vzal do náruče a bylo to poprvé a naposledy, co ho kdy lidé mohli vidět plakat. Hořké slzy se mu kutálely po tváři.

„Synu, ty ses vrátil, abys zachránil svůj rod. Nezapomeň, že nejenom síla, ale především moudrost, je korunou náčelníka. Budeš dobrým vládcem mého lidu“ s těmito slovy vydechnul naposledy.

Syn držel v náručí jen bezvládné tělo svého otce. Zařval jako zraněné zvíře. Bolest mu rozdírala srdce kovovým ostřím. Pohřbili náčelníka s jeho věrnými druhy. Když mladý Keylah zapaloval hranici, aby odevzdal duše zemřelých bohům, naklonil se ke Kyře a řekl.

„Slyšel jsem tě, slyšel jsem tvé volání. Slyšel jsem tvůj nářek, jak mě voláš domů. Nechtěl jsem se vrátit, až když jsem uviděl dým z návrší naší vesnice. Pochopil jsem, že svou smrt chci přijmout po boku otce a lidí se kterými jsem vyrůstal.“

„Hluboce tě miloval, tak moc, že se rozhodl vyměnit svůj život za ten tvůj. Věděl, že jednou z tebe bude dobrý náčelník.“

A tak se zrodila legenda o silném válečníkovi, kterou tisíce let vyprávěly matky svým dětem před spaním. Tak až půjdete v tichu lesa našeho lesního chrámu a budete tam ráno za ranního rozbřesku, zavřete oči a třeba uvidíte v záblesku odrazu slunce mladého Keylaha, jak stojí na hradbách a poráží své nepřátele rychlými šípy. Možná, že uvidíte i jeho sestru Kyru, jak rozmlouvá s bohy, anebo možná dokonce zachytíte volání věků. Po staletí se v tomto kraji vyprávějí legendy o mocném válečníkovi…

Článek Keylah – mocný válečník se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Jednoho dne, kdy pomáhala Armě s keramikou a učila se na hrnčířském kruhu vytáčet džbánek, se stalo něco zvláštního. Uslyšela tajemné voláni, ale někde hluboko uvnitř sebe cítila, že hlas, který volá její jméno, je jí dobře známý. Zahleděla se nepřítomně do dálky a uviděla krásnou ženu. Dlouhé havraní vlasy jí spadaly do půlky zad a její tmavé hluboké oči prozrazovaly vnitřní moudrost. Ta žena jí trochu připomínala její sestru Gywen.

„Kyro, přišel tvůj čas.” řekla ta neznámá žena a přibližovala se k ní. Zvedla pravou ruku a jemně se dotkla jejího čela. Kyra pocítila zprvu jemné mravenčeni, ale tlak se stále zvětšoval, až se změnil v bolest. Bolest sílila a sílila, už se nedala vydržet. Kyra si chytla hlavu, vykřikla a omdlela. Pak dostala vysoké horečky, které střídaly stavy zimnice.

Rodiče byli zoufalí. Keylah se snažil ze všech svých sil, ale horečky nepovolovaly. Cítil se bezmocný. Jako by jeho energie narážela na něco, od čeho se odrážela a vracela zpátky. Tolik svoji dceru miloval a teď o ni má přijít? V záchvatu největšího zoufalství ji zabalil do kožešin a odnesl na místo k malé lesní tůňce, kde spočívaly kosti Miraxe. Napojil se na vodní vílu a požádal ji o pomoc. Zjevila se mu překrásná víla pramene. Měla jemné rysy ve tváři, nádherné tělo a modro bílé mlžné šaty. Byla nádherná. Mile se dívala na Keylaha. Zoufalý otec ji žádal o záchranu své dcery. Hořké slzy mu kapaly po tváři, když ukazoval na Kyru. Její tělo zmítala zimnice, tváře měla pobledlé, byla už vysílena. Blouznila. Víla pramene vyslechla jeho prosbu, ale odmítavě zakroutila hlavou. Keylah poklekl na kolena, obejmul svoji dceru a nabídl víle výměnu svého života za její. Cítil ve svém srdci tak hlubokou bolest, že nemohl ani dýchat. Jen slzy se mu kutálely po tváři.

Někde uvnitř sebe se mu oživila vzpomínka na odchod někoho milovaného, koho ztratil jako novorozenec. Nepamatoval si to, ale jeho duše mu připomněla nevyslovitelnou prázdnotu, kterou pocítil po smrti své matky Gywen. Hodně plakával a snažil se ji svým pláčem přivolat. Vracela se mu jen nekonečná prázdnota, kterou dokázala naplnit jen jeho babička Kyra. Chovala svého vnuka s láskou a zmírňovala tak tu bezbřehou prázdnotu, která se mu rozprostírala v srdci. Ale nemoc jeho dcery pro něj byla neúnosná.

Když nepomohla víla, obrátil se na boha lesa. Zjevil se silný bůh s obrovskými parohy. I jemu Keylah přednesl svou prosbu a nabízel výměnu svého života za její. Ale i tady bůh odmítl vyslyšet jeho přání. Odpověděl mu, že osud Kyry se musí naplnit a zmizel. Keylah zůstal sám s Kyrou. Hladil ji po tváři a cítil, jak mu odchází ze života. Byl schopen zachytit i to, jak se její duše odděluje od těla, a jak pomalu odchází. V náručí Keylaha zůstalo jen bezvládné tělo. Prázdnota, zoufalství, vztek, jen těžko by se daly popsat jeho pocity. Nedokázal pochopit, proč se nemůže napojit na svoji matku a zeptat se jí, jak pomoci Kyře. Od té doby, co jeho dcera onemocněla se mu přestala zjevovat.

Duše Kyry se náhle začala vzdalovat. Stoupala stále někam výš a výš. Ocitla se v překrásném prostoru zaplněným světlem. Cítila se tu šťastná a plná lásky.  Znovu se jí tu objevila ona neznámá žena a řekla jí: „Ještě ne Kyro, ještě nepřišel tvůj čas. Musíš se vrátit zpátky. Tvůj otec tě potřebuje. Zemřel by bez tebe žalem. Musíte zachránit svůj rod a vyvést ho z těžkých časů. Vzkaž svému otci, že ho hluboce miluji a že nad ním, nad tebou, a i nad celým naším rodem, budu držet svoji ochrannou ruku.“ pak zmizela.

Světlo začalo ustupovat a Kyřina duše se vracela zpátky do těla. Nadechla se, pokud to šlo, protože její tělo křečovitě svíral Keylah. Když ucítil její nádech, uvolnil sevření a v úžasu se díval na Kyru. Hladil ji a líbal na tváře. Kyra otevřela oči. „Tati” řekla a usmála se na Keylaha. Byl to zase ten její sladký úsměv, kterým si ho dokázala omotat kolem prstu. Keylah se na ni usmál. Oči měl zarudlé od pláče, a i teď se mu kutálely slzy po tváři. V jedné vteřině ztratil svoji dceru a ona se mu vrátila zpátky. Je tady! Žije!

Znovu ji k sobě přitiskl. Pak ji opatrně vzal do náruče a odnesl zpátky do vesnice. Zůstal u její postele, než si byl jistý, že se zotaví. Další láskyplnou péči jí dávala její matka Arma. Kyra se zotavovala pomalu. Jenže od její nemoci se celý svět změnil. Stromy, mraky, květy, všechno mělo jinou barvu, všechno vypadalo jinak. Začala vidět malé mužíčky v lese, kteří pečovali o matku Zemi, viděla mlžné víly ve větru, jak ukazují směr hejnu ptáků, co letělo nad obzorem, vnímala lesní víly. Všechno teď bylo jiné, nové. Zemní skřítkové ji učili poznávat kameny a vnímat jejich energii. Lesní víly jí ukazovaly, jak otvírají květy. Rozmlouvala s nimi. Dokázala mluvit se všemi bytostmi, které viděla. Když se dívala do ohně byla schopna vidět budoucnost lidí i jejich rodu.

Bylo jí teprve 12 let, ale svými schopnostmi se dokázala vyrovnat svému otci. Byl na ni náležitě hrdý. Když měli spolu chvíli jen pro sebe, vyprávěla mu celý příběh o záhadné ženě, o tom, jak se jí dotkla a o tom, co následovalo. „To byla tvoje babička Gywen. Dala ti vzácný dar. Musela jsi projít nejtěžší zkouškou, projít branami mezi životem a smrtí, a dokázala ses vrátit. “ řekl a láskyplně ji objal, šťastný, že je tady a že ji může držet ve svém náručí.

„Protože jenom lidé, kteří projdou náročnou životní zkouškou a poznají, jaké to je, ocitnout se na pomezí mezi životem a smrtí, dostanou klíč od moudrosti boha. Vidí pak svět božskýma očima.“ dodal, aniž by ji pustil z náruče…

Článek Probuzení Kyry se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Keylah rostl jako z vody. Jen byl zvláštní dítě. Dával přednost samotě, kde rozmlouval s bohy i s matkou. Zjevovala se mu nejčastěji při západu slunce, ve chvíli, kdy vydechla naposledy. Učila ho posvátné byliny, moudrosti stromů, hloubce poznání živé a mrtvé vody. Naslouchal pozorně a s láskou. Byly to vzácné chvíle, kdy s ní mohl být. Byla tak krásná a chyběla mu. Vyprávěla mu staré legendy o stvoření světa nebo o moudrosti starších jeho rodu.

Neměl to vždy jednoduché. Byl trnem v oku Charachovi, muži, který po jeho matce převzal duchovní práci a péči o rod. Žárlil na Keylahovy schopnosti, snad právě proto, že on žádné neměl. Naváděl svého syna Hugara, aby s ním vyvolával hádky, rvačky a spory, za které pak trestal Keylaha. Neschopnost a touha po moci chodí často ruku v ruce. A tak Keylah vyrůstal raději v osamění a v ústraní. Jedinou záštitou mu byla babička Kyra. Jenže ta se jednoho dne roznemohla, a i přes veškerou Keylahovu snahu, zemřela.

Bylo mu 11 let a byl ještě chlapec. Charach ho obvinil ze smrti Kyry a vyloučil ho z rodu. Snadno se tak zbavil konkurence a zajistil si nástupnictví šamanství pro svého syna, stejně neobratného ve věcech nadpřirozených, jako jeho otec. Keylah se nesměl ani účastnit pohřbu své babičky. Jako zrádce a vrah byl vypuzen z vesnice. V noci, kdy všichni spali, se přišel rozloučit se svojí matkou Gywen. Řekla mu, že nad ním bude držet ochranou ruku, ať půjde kamkoliv a ukázala mu směr, kterým má jít, jeho kroky budou řídit bohové. Musel se ještě potají vloupat do Charachovy chýše pro matčin jantarový náhrdelník. Charach mu ho sebral, protože se domníval, že je v něm ukryta Gywenina moc a schopnosti.

A tak se malý chlapec vydal na cestu do neznámého, tehdy a nebezpečného, světa. Sám, bez podpory, bez ohně a bez jídla. Byla už skoro zima, začínaly mrazy. V jiných vesnicích ho nechtěli přijmout, sami měli málo a hladověli, tak na co živit další krk na víc. Keylah se dostal na samou hranici života a smrti. Byl podvyživený, promrzlý a umíral. Dopotácel se k nějaké cestě a omdlel vyčerpáním, zimou a hladem.

Za několik hodin tudy projížděla karavana kupců. Vedl je Mirax, vysoký, blonďatý kupec. Zdrželi se na severu o měsíc, byla tam krutá zima, a tak se snažili rychle opustit tuto krajinu. Povšiml si u cesty ležícího tělo chlapce. Zarazilo ho, že má blonďaté vlasy, protože lidé v této oblasti byli černovlasí.

Zastavil karavanu a přistoupil k chlapci. Ležel schoulený do klubíčka a v ruce něco svíral, dar, který mu dala jeho matka, a který nesměl nikomu dát ani prodat. Jantarový náhrdelník. Chlapec se mu nápadně podobal, jen oči měl jiné, hluboké, po své matce. Zabalil chlapce do kožešin, naložil ho na vůz a karavana táhla dál.

Chlapec byl týdny mezi životem a smrtí. Blouznil, měl horečky. Za žádnou cenu však nepovolil ruku a v křeči svíral jantarový náhrdelník.  Karavana zatím doputovala do kamenného města. Rozdělali v krbu oheň a chlapec se po dlouhé nemoci probral. Nechápal, kde je, kde se to ocitnul. Byl v místnosti, kde plápolal oheň a byl zabalený v kožešinách. Chtěl vstát, ale byl velmi zesláblý. V tom se otevřely dveře a v nich stál muž, který se mu nápadně podobal. Mluvil na něj nesrozumitelným jazykem. Mluvil a ukazoval na jantarový náhrdelník. Chlapec mu nerozuměl, ale přitáhl si ho k srdci a odpověděl „matka Gywen“.

Miraxovi vytryskly slzy. To, v co doufal, se teď stalo realitou. Má syna! Snažil se mu to vysvětlit, ale Keylah mu nerozuměl. Trvalo mu celé měsíce, než si osvojil podivný jazyk kupců. Karavana dospěla do své domoviny a Keylah poprvé uviděl moře, obrovskou velikou pláň vody, která se rozprostírala až k obzoru. Byl z ní uchvácen.  Jedna část jeho bytosti cítila, že to tu zná, ale ta druhá část, ta toužila vrátit se domů, do míst, kde voní dubové lesy, kde jaro zvoní zpěvem ptáků, do míst, kde se narodil.

Jeho schopnosti promlouvat s bohy i s matkou ho neopustily, ba právě naopak. Jeho zápasem mezi životem a smrtí ještě zesílily. Keylah se učil snadno, byl schopný a chytrý. Ovládl uměni kupců, bez problémů se vyznal v drahých kamenech, kvalitě kůží i v prutech z drahých kovů, otec byl na něj právem hrdý. Již v 15 letech byl schopný vést otcův obchod a připravit karavany k pravidelným cestám.  Účastnil se jich po boku Miraxe, který ho trpělivě a s láskou učil všemu, co věděl, uměl a znal.

Při jedné výpravě na sever se Mirax roznemohl. Keylah použil všechny své schopnosti, ale marně. Otcův zdravotní stav se nezlepšoval. Odešel tedy do hlubokého lesa, kde si chtěl promluvit se svojí matkou. Když vcházel do posvátného háje, něco mu to tady připomínalo, něco důvěrné známého se rozhořelo v jeho srdci. „Vítám Tě doma, můj synu” uslyšel hlas Gywen. Zjevila se před ním s dlouhými, rozpuštěnými černými vlasy a šťastným úsměvem. Byla tak krásná.

„Tvůj otec umírá, nastal jeho čas, jeho duše se chystá na odchod ke svým předkům. Až zemře, musíš se vrátit domů, do své rodné vesnice a nastolit mír a spravedlnost. Očisti naše jméno a sjednej nápravu věcí a spravedlnost, je to tvůj osud.“ pak Gywen zmizela.

Keylah se vrátil zpět se zármutkem v srdci. Držel otce za ruku a věděl, že je to naposledy, kdy se vidí. Mirax měl ještě poslední přání. Požádal Keylaha, aby po jeho smrti pohřbil jeho tělo na místě, kde se poprvé a naposledy miloval s Gywen. Podrobně mu popsal místo, kde má pohřbít jeho ostatky. U malé tůňky u potoka, nedaleko vesnice, kde se Gywen ráda koupala a mluvila s vílou pramene. Tam tenkrát dovedla Miraxe a ochutnala zakázanou lásku.

A tak se i stalo. V místě lesního chrámu se sešli znova a na věky oba. Miraxovy kosti stále ještě leží v zemi, zatímco popel Gywen vane ve větru.

Keylah se pak vrátil do vesnice. Charach již zemřel a na jeho místě seděl jeho syn Hugar. Bylo snadné porazit ho, protože Keylah sem přišel se svojí družinou a stal se tak prvním vládcem celé oblasti. Lidé si k němu chodili pro radu, protože rozmlouval s bohy. Oženil se a narodily se mu dvě dcery a dva synové. Dal jim jména po svých předcích Gywen, Kyra, Mirax a malí Keylah.

Gywen se velmi podobala na svoji babičku a vyznala se v bylinách a v léčitelství. Kyra měla schopnost vidět budoucnost a rozmlouvat s bohy. Mirax byl schopný v obchodu a malý Keylah byl pěkné kvítko. Byl hrdý, nezlomný a svalnatý válečník, který pomohl svému rodu překonat období bojů a válek a uchránil tím svůj rod na celá staletí. Byl to právě on, kdo získal po smrti svého otce jeho místo.

Tak až někdy půjdete do našeho lesního chrámu, zavřete oči a můžete se setkat s Gywen nebo uvidět krásného Miraxe, a pokud budete mít opravdu štěstí, zjeví se Vám samotný Keylah, vládce prvního hradiště v Čechách…

Článek Keylah – dítě bohů se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Stavějí si zpočátku velké dlouhé domy, kde žije více lidí. Osady jsou nechráněné, lidé se věnují zemědělství a chovu dobytka. V roce 5000 př.n.l osídlují i oblast lesního chrámu. Volí si strategicky vhodné míso na návrší, poblíž malého potoka, kde je výhled do celé krajiny. Ze západu je přirozený příkrý svah, který tvoří snadnou ochranu před případným napadením. Později si vystaví dřevěné palisádové ohrazení svého sídliště. Velké dlouhé domy, kde žije velká početná rodina. Dědeček babička, jejich děti a děti jejich dětí okolo 15 až 20 lidí.

Všichni v jedné velké místnosti se starají, aby měli co jíst. Muži orají pole a loví, ženy sbírají lesní plody, melou obilí na kamenných mlýnech, vytáčejí a vypalují keramiku. Má tvar koulí, dýně anebo hrušky. Zdobí ji dvě až tři lineární ozdoby ve tvaru klikatic a spirál, které dekorují pomocí hřebene. Stoji tu 3 velké domy a žijí tu 3 rozvětvené rodiny.

Život je tvrdý a smrt číhá na každém kroku. Ochránit je mohou jen bohové, ke kterým se modlí. Posvátný strom, kterým je uctívána matka Země dostává svoje obětiny. Tu kousek pečeně, pohár dobré medoviny, misku s obilím. Víra je to, co jim dává sílu přežít, prosí les a boha s parožím, kterému později keltové dají název Cernunos, aby jim dal dobrý úlovek drobné zvěře. Je pro ně bohem života a smrti. Ženy prosí Matku Zemi, aby byla plodná a dala úrodu. Dobrá sklizeň je znamením, zda oni i jejich děti přežijí krutou zimu. Jsou prvními zemědělci na našem území.

Když se ztišíte a zavřete oči, můžete se na chvíli propadnout v čase a vidět tmavovlasou ženu ve lněných šatech, jak mele obilí. Její 4 děti, které sbírají maliny a borůvky se těší na kaši, kterou jim uvaří z kozího mléka. Tvář má ustaranou, vstává se svítáním a snaží se stihnout všechny práce.

Její nejstarší dcera Gywen má vzácný dar. Umí mluvit s bohy a bohové ji obdařili schopností léčit. Zná léčivé byliny a má dar vidět budoucnost. Vyléčila i svoji matku, když se poranila na ruce při vydělávání kůží. Rána se zanítila. Omývala ji ránu živou vodou, dávala jí napít čerstvý odvar z bylin a žádala boha s parožím, aby její matku vyléčil. Jako výměnu mu nabídla nejvyšší dar, svůj život. Bůh jí ho ponechal, ale musela se věnovat práci kněžky. Nemá děti, nemá svoji rodinu. Odevzdala se bohu lesa. Mluví s Matkou Zemí, s lesními vílami, s větry, chrání osadu před temnými silami. Až amorův šíp zasáhne i její srdce. Zamiluje se do syna kupce, který na obchodních cestách nabízí zboží z Baltu, ale především drahocennou sůl. Dostane od něj jantarový náhrdelník a poprvé pozná chuť mužského těla, horkost polibků a něžnost obejmutí.

Jen dnešní les si pamatuje místo, kde se spolu milovali. Slíbí si, že se za rok zase setkají, až tudy budou kupci procházet. Ale je to naposledy, co se vidí. Za 9 měsíců Gywen umírá při porodu. Přeje si, aby její jantarový náhrdelník nosil její čerstvě narozený syn Keylah. Naposledy své dítě políbí, obejme a umírá. Navrací se do říše boha lesa, kterému se zaslíbila. Směla žít mezi lidmi pouze jako panna, při porušení tohoto slibu čistoty musela dodržet smlouvu a odejít do říše boha s parožím. Věděla to. Znala svůj osud. Přesto jí láska za tu oběť stála.

Za horkých letních nocí můžete slyšet Gywen, jak pláče a naříká pro ztracenou lásku muže a nenaplněné mateřství. Les zná její písně, které tu kdysi zpívávala, zná její čistý smích, i její slzy. Tak až půjdete cestou do lesního chrámu a zavřete oči, můžete ji uvidět v záblescích zapadajícího slunce, uslyšet její smích anebo pláč. Její prach se navždy smísil s touto zemí, po které zrovna teď kráčíš…

Článek První obyvatelé v lesním chrámu se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Nazýváme je podle keramiky, kterou vyráběli na prvních hrnčířských kruzích. Lid popelnicových polí, lid volutové nebo vypíchané keramiky a jiné jsou jen názvy z archeologických nalezišť. Jenže oni byli víc.  Osídlovali místní krajinu a měnili její ráz. Pravidelné záplavy Labe jim zaručovaly úrodnou půdu a tím snadnější obživu… Sváděli každodenní boj o přežití, čelili nájezdům jiných agresivních rodů. Eneolit byla velmi těžká doba.

Místo, kam pravidelně chodíme na “keltské divadlo” má v sobě pečeť oněch dob. Vcházíme do tohoto lesa potichu a s pokorou. Já zavírám oči a nechám se nést malou pěšinou, která tu vede. Každou buňkou svého těla vnímám posvátnou historii tohoto prostoru. Byl osídlen již před 4500 lety před naším letopočtem, hlásá kovová tabulka umístěná v jejím středu. Ale podle mě to bylo ještě mnohem dříve. Archeologický průzkum tu udělal naštěstí jen sondu, a tak místo zůstalo nedotčené od doby, kdy ho opustili poslední obyvatelé. Pojďte se se mnou zaposlouchat do dávných příběhů a propadnout se v čase ozvěn prastaré minulosti.

Článek Dávná minulost a historie kraje, kde stojí chrám se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.