Vyrůstal se svými sourozenci v láskyplné péči své rodiny. Rád škádlil svoji nejstarší sestru Gywen a prováděl jí dětské lotroviny. Někdy jí schoval střevíce, jindy jí strčil do oblečení myšku. Měl radost, když se lekla a zakřičela. Mockrát mu jeho otec domlouval. Mladý Keylah byl prostě svůj. Ale jak běžel čas, stával se z něho krásný mladík. Rád střílel z luku a házel kopím. Byl jedním z nejlepších lovců divoké zvěře. Prokázal neuvěřitelnou odvahu, když na lovecké výpravě napadl medvěd jednoho lovce z vesnice. Vrhl se mu na pomoc a mocným máchnutím kyje do medvědovy hlavy zvíře zabil. Jeho kůže visela nad Keylahovou postelí. Z drápů si udělal náhrdelník a tímto činem získal respekt celé vesnice.
Lovcova síla a mužnost imponovaly nejedné ženě, ale Keylah zůstával věrný své rodině, kterou chránil, když síly jeho otce slábly. Jak běhal po lesích a lovil zvěř, jeho svaly zesílily a z drobného chlapce vyrostl svalnatý a překrásný muž. Hodně se podobal otci, zářivě modré oči a světlé vlnité dlouhé vlasy olemovávaly pravidelný obličej s jemnými rysy. Byl uhrančivě krásný. Otec byl na něj právem hrdý. Měl však vlastnost, které se obával.
Byl přímý, rovný a nesnášel lži a manipulaci. Když se s něčím takovým setkal, zpříma se postavil a jednal. Umění diplomacie a opatrného vyjednávání mu byly na míle vzdáleny. Byl horkokrevný a prudký, ale charismatický a přitažlivý. Otec se ho snažil naučit rozvaze a opatrnosti, ale tady pšenice nepadala na úrodnou půdu. Mladý Keylah rád riskoval, protože cítil, že bohyně štěstí a lásky, Zora, stojí při něm. Jako by byl jejím šťastným dítětem, které se narodilo v její zlaté kolébce.
Představa, že ve starodávné vesnici lesního chrámu bylo všechno idylické by byla naprosto mylná. Rodina Hugara opovržlivě nesla úspěch Keylahových dětí. Čekali trpělivě v zákrytu na svoji příležitost, jak získat opět ztracenou korunu vlády, a ta se jim díky temperamentu mladého Keylaha naskytla. Jejich příbuzný, Deyrah, mlátil svoji ženu. Při jedné roztržce ji nespravedlivě obvinil, že uvařila špatné jídlo, praštil ji, až spadla na zem a začal do ní kopat. Nebohá žena volala o pomoc. Nikdo z jejich vesnice se nechtěl zamotat do manželské hádky. Věděli, že Deyrah je zákeřný, a to, co nezískal na přízni bohů, to vykompenzoval zákeřností a pomstou. Báli se ho. To ale bylo něco na mladého Keylaha. Vrhl se na něj, pravou rukou ho chytil pod krkem a zvedl ho do výše tak, že byl nohama půl metrů nad zemí. Ten se snažil oběma rukama vymanit z pevného Keylahova sevření. Marně! Držel ho a třásl s ním, až ztratil vědomí. Pak s ním praštil o zem. Nebohá ženy ležela schoulená do klubíčka a držela se za břicho. Vyděšené děti jen křičely a naříkaly. Začala krvácet. Potratila dítě, co nosila pod srdcem. Když se Deyrah probral z mrákot, obvinil Keylaha, že je oba bezdůvodně napadl a zranil jeho i ženu, která potratila. Všichni věděli, že to bylo jinak a otec Keylaha rozhodl ve prospěch svého syna. Deyrah se sebral se svou rodinou a odstěhoval se na nedaleký vrch Chotůc. Tam s místním lidem osnoval plány na obsazení Keylahovy vesnice.
Jednoho letního večera Kyra pocítila brnění celého těla. Věděla, že s ní bohové budou chtít mluvit. Odebrala se tedy do posvátného háje, kam lidé nosili obětiny bohům. Poklekla, zavřela oči a nechala svoji duši otevřenou, aby se spojila s jejich energií. Uviděla oheň, hořící domy, zmatek a známé tváře v tratolišti krve. Pak uviděla medvědí kůži, která visí nad bratrovou postelí, jak krvácí zásahem šípu… Vyděsilo ji to. Vstala a běžela za otcem, aby ho zpravila o vůli bohů. Otec byl zarmoucen. Již delší dobu se mu zdály temné sny, kde viděl oheň, krev a tvář své matky s bolestivým výrazem a slzami v očích. Ukazovala na medvědí kůži svého vnuka. Potom zvedla pravou ruku k nebesům a nad ní se rozsvítil krvavý plný měsíc.
Keylah věděl, že přichází soumrak bohů. Okamžitě vydal příkaz posílit kůlovou hradbu vesnice. Věděl, že něco přijde, jen nevěděl kdy. Řekl to synovi i lidem z vesnice. Ti byli na mladého Keylaha naštvaní, protože svým činem na ně přivolal hněv bohů. Někteří nešetřili s výtkami, kterými častovali členy jejich rodu. Odplivávali si, když viděli mladého Keylaha. Označili ho za vraha nenarozených dětí. Těžko nesl toto příkoří, které se mu dělo. Můžete se postavit protivníkovi, ale před zákeřností a pomluvou jste bezbranní. Prý je jejich vláda vede do záhuby a jsou prokletím vesnice. Požadovali odchod Keylaha pryč, protože je bohy prokletý za svůj čin a následky ponese celá vesnice. Možná to bylo i tím, že síly Keylahova otce už ubývaly a tam, kde chybí síla, tam je prostor pro malost, hloupost a zákeřnost. Hledali svého viníka, někoho, na kom by si mohli vybít svůj vztek, hněv i bolest. Mladého Keylaha se však báli a věděli, že otec a rodina ho bude chránit.
Mladý Keylah se rozhodl sám opustit vesnici, aniž by se rozloučil se svojí rodinou. Věděl, že by ho nepustili. Vzal si svůj toulec i luk, jako by šel na lov. Šel sám. Okolní hluboké lesy dobře znal. Věděl, že se uživí lovem i sběrem. Svým činem chtěl ochránit vesnici a ulehčit rodině. Možná to byl čin vykoupení se za svoji nerozvážnou horkokrevnost. Vydal se na jih, měl rád slunce a teplo a hluboký teutoburský les se nad ním uzavřel.
Kyra zjistila, že bratr odešel, pokusili se ho hledat, ale marně. Mocný a obávaný lovec zmizel v hlubokých lesích kraje. Ani bohové jí nechtěli vyzradit, kde by ho mohla najít. Snažila se do větru poslat přáni jeho návratu. Odpovědí ji byla jen prázdná ozvěna. Nevzdala to. Opakovala volání znova a znova. Celý den magicky volala svého bratra zpět. K večeru omdlela vysílením. Probrala se v noci, kdy jí probral chlad a podivné šustění. Uviděla zapálené pochodně a lid Chůtce, jak postupuje směrem k vesnici.
Rychle vstala a snažila se nejkratší cestou spěchat do vesnice. Tam už o útoku věděli. Planoucí ohně byly vidět z dálky. Jejich vesnice měla skvělou strategickou polohu. Bylo z ní vidět do celého okolí. Všechny strany byly chráněny prudkým svahem a kůlovou hradbou. Jen severní přístupová strana byla Achillovou patou. Byla tu rovinka a jediná vstupní brána. Vyděšená Kyra spěchala k otci. Ten již dával příkazy mužům vesnice. Rozmístil je po jednom kolem hradeb a se zabývající skupinou se postavil k severní bráně. Bitva v lesním chrámu začala!
Zapálené šípy přeletěly hradby a zabodly se do slaměných střech chalup. Ty vzplály jako pochodně a oznamovaly do dálky kouřem a ohněm hrozící zkázu. U dřevěných hradeb útočníci dávali otepi slámy a zapálili je. Obránci se sice snažili shazovat na ně kameny, ale vyschlé dřevo rychle začaly olizovat plameny ohně. Dřevěná hradba hořela! Bylo jasné, že útočníci mají dvojnásobnou početní převahu. Hnáni vidinou snadného zisku, odtáhnutí dobytka, žen i dětí, které se kupcům dobře prodávají do otroctví, a především sladkým pocitem moci. To všechno pohánělo útočníky k zběsilému vraždění.
Každý z vesnice dělal, co mohl. Děti házely prakem kameny na útočníky, ženy nosily šípy a některé se statečně postavily po boku svých mužů. Hájily své děti, svou rodinu, vesnici i samy sebe. Znaly svůj osud, co by je čekalo, pokud by padly do zajetí. Smrt v tomto případě by pro ně byla vysvobozením. Útočníci prolomili severní bránu. Svítalo. Letní slunce vykouklo nad obzorem a v krvavé náruči mraků předpovídalo smutný osud vesnice.
Keylah statečně bojoval až do konce svých sil. Viděl, jak jeho druhy vyřazují z boje zlověstné šípy, jak je útočnici dobíjejí kamennými sekerami nebo kyji. Země byla nasáklá krví a ve větru se nesl křik, nářek i válečná vřava. Tak nějak podivně vypadalo dnešní svítáni. A pak přišla ta chvíle, kdy se díval do očí smrti. Bojoval s náčelníkem kmene a zezadu přiletěl šíp, který ho zasáhl do zad. Stihl se otočit a uviděl zákeřného Deyraha, jak pocitem uspokojení a vychutnáním si své pomsty se na něj dívá. Pak přišel ten zpomalený záběr, který vídal ve svých snech. Otočil hlavu zpátky a viděl mohutný nápřah soka, jak sekerou míří na jeho hlavu. Dal před sebe pravou ruku jako štít a viděl zpomalený záběr toho pohybu, který ho má srazit k zemi. Očekával osudný úder. Větrem prosvištěl šíp. Keylah se podíval do očí útočníka. Jako by se na sebe dívali vzájemně celé věky. Ten se zapotácel a klesl na kolena, a pak se sesunul k zemi. Zasvištěly další šípy. Nepřátelé začali padat jako přezrálé hrušky. Na ohořelých hradbách stál vysoký muž. Vycházející slunce měl v zádech. Oslňovalo ho tak, že mu nebylo vidět do tváře. Přesto ho okamžitě poznal. Stál tam jeho syn! Nemilosrdné šípy z jeho tětivy kosily nepřátele hlava nehlava.
Když mu došly, seskočil z hradeb a vrhl se do nejprudší vřavy. Chtěl se probojovat k otci. Zubožená morálka obránců se počala zvedat. Mohutná síla nezkrotného válečníka tady dostala svůj prostor, aby se projevila. Jediné máchnutí sekerou a nepřátelé odlétávali jako třísky z pokáceného stromu několik metrů.
Prohra se okamžitě změnila ve vítězství. Útočníci začali prchat s děsem v očích. Syn se probojoval k otci. Podal mu ruku a zvedl ho. Bylo to poprvé a naposledy, co bojovali bok po boku. Když už se zdálo, že zavládl klid, větrem se řítil další šíp. Zezadu. Otec se otočil a jediné, co stihl, bylo postavit se a zastavit smrtelnou ránu vlastním tělem. Deyrah neváhal využít nestřežené chvíle a namířil svůj šíp přímo do zad mladého válečníka. Syn zachytil padající tělo svého otce. Rychlostí hbitého leoparda dohonil proradného zrádce a pravou rukou mu zasadil první ránu.
Byl k nezadržení. Jeho pěsti se staly smrtící zbraní. Tentokrát už ho nezachránily prosby a nářek jeho dětí. Se zákeřným vrahem neměl Keylah slitování. Přestal, až když bezvládné vrahovo tělo leželo bezvládně na zemi. Rychle se vrátil k otci. Klečela u něj Kyra a slzy se jí kutálely po tváři. Otec měl plnou pusu krve a nemohl mluvit, jen podivně sípal. Keylah ho vzal do náruče a bylo to poprvé a naposledy, co ho kdy lidé mohli vidět plakat. Hořké slzy se mu kutálely po tváři.
„Synu, ty ses vrátil, abys zachránil svůj rod. Nezapomeň, že nejenom síla, ale především moudrost, je korunou náčelníka. Budeš dobrým vládcem mého lidu“ s těmito slovy vydechnul naposledy.
Syn držel v náručí jen bezvládné tělo svého otce. Zařval jako zraněné zvíře. Bolest mu rozdírala srdce kovovým ostřím. Pohřbili náčelníka s jeho věrnými druhy. Když mladý Keylah zapaloval hranici, aby odevzdal duše zemřelých bohům, naklonil se ke Kyře a řekl.
„Slyšel jsem tě, slyšel jsem tvé volání. Slyšel jsem tvůj nářek, jak mě voláš domů. Nechtěl jsem se vrátit, až když jsem uviděl dým z návrší naší vesnice. Pochopil jsem, že svou smrt chci přijmout po boku otce a lidí se kterými jsem vyrůstal.“
„Hluboce tě miloval, tak moc, že se rozhodl vyměnit svůj život za ten tvůj. Věděl, že jednou z tebe bude dobrý náčelník.“
A tak se zrodila legenda o silném válečníkovi, kterou tisíce let vyprávěly matky svým dětem před spaním. Tak až půjdete v tichu lesa našeho lesního chrámu a budete tam ráno za ranního rozbřesku, zavřete oči a třeba uvidíte v záblesku odrazu slunce mladého Keylaha, jak stojí na hradbách a poráží své nepřátele rychlými šípy. Možná, že uvidíte i jeho sestru Kyru, jak rozmlouvá s bohy, anebo možná dokonce zachytíte volání věků. Po staletí se v tomto kraji vyprávějí legendy o mocném válečníkovi…
