Strach
Do svých 20 ti jsem v podstatě nepoznala, co je strach. Ten rok jsem vážně onemocněla se štítnou žlázou, nejdřív bylo vše v pohodě a já situaci brala tak jak je, sice už budu celý život brát léky. Nemoc se nevyléčí, ale není to nic hrozného, jsou horší nemoci. Jenže za 4 měsíce, po několika hospitalizacích bylo vše jinak. Možná i díky rozbouřenému hormonálnímu systému, jsem začala trpět úzkostí a strachem ze smrti, i když jsem k němu neměla důvod. Dosáhlo to do takového stádia, že jsem nemohla spát, měla jsem strach, že když usnu už se neprobudím.
V tu dobu jsem jako součást léčby začala brát Diazepam na celkové zklidnění organismu, protože krom dalších věcí, jsem trpěla neklidem, třásly se mi ruce atd. O svých úzkostech jsem nikomu neřekla, ale prášky úzkost potlačily. Na chvíli byl klid. Jenže strach a úzkost se vrátily v plné síle, když se narodily děti. Nejdřív přišel strach, že umřu, sledovala a zkoumala jsem každé píchnutí u srdce, pročítala si příznaky infarktu, mrtvice a dalších nemocí.
Jak děti rostly a staly se samostatnými, přidala se úzkost a strach o ně, že se jim něco stane, že se nevrátí domů. Vše jsem dusila v sobě a nikomu nic neřekla. Pak začalo období temna. Nejdříve onemocněl tchán rakovinou a zemřel. Rok na to zemřela švagrová a my si vzali do péče neteře, protože bratr nebyl schopen se v té situaci o ně postarat. V den pohřbu švagrové zemřela moje milovaná babička a za týden babička švagrové. Všechny tyto události moje strachy, úzkosti jen prohloubily a já stále žila v napětí a čekala jsem, kdy to padne a ten život nás zas srazí. A ono to přišlo, po 4 letech od smrti švagrové zemřel i bratr. A já musela být ta, která to řekne mamce a jeho dcerám, ta, která vyřizovala pohřeb, ta která musela být silná.
Uvnitř jsem se rozpadala, můj strach ze smrti přerostl až v panické ataky a já několikrát skončila v nemocnici, protože jsem nemohla dýchat.
Strach o dceru přerostl do obludných rozměrů, ona čerstvě vyletěla z hnízda, začala chodit na střední a samozřejmě zábavy a diskotéky. Kontrolovala jsem ji stále, když jsem nevolala, tak jsem stalkovala, sledovala na Messengeru, kdy a jestli byla online, to mě uklidňovalo. Nejradši bych jí dala do mobilu sledovací zařízení, abych měla jistotu, že je živá a v pořádku.
Já už byla ze sebe nešťastná, a to nemluvím o ní. Říkala jsem si, že tak už to dál nejde. Uvažovala jsem o psychologovi či psychiatrovi, googlila co dělat s panickými ataky, úzkostmi. Jednou při procházce se sestrou to ze mně všechno vypadlo a já se svěřila sestře. Ona mi řekla, že je i jiná cesta a donesla mi přečíst přednášku Ivy Adamcové, Vše je dobré. Sice jsem se tím nějak prokousala, ale neoslovilo mě to. Ale tím jsem získala nějaké povědomí.
Jenže pak jsem onemocněla, musela na operaci a potvrdila se rakovina tlustého střeva. Měla jsem obrovské štěstí, že se nádor vyoperoval, neměla jsem metastázy a nemusela podstoupit chemo. Zůstala jsem doma na nemocenské 10 měsíců. A měla konečně čas na sebe, zamyslet se nad sebou a svým životem.
Všechno ostatní šlo stranou. Protože jsem skončila s vývodem na břiše, ileostomií a věděla, že mě čeká další operace, nejdříve přišlo na řadu tělo. Úplně jsem změnila stravování a životní styl a začala hubnout. Ale moje úzkosti a strachy ty byly v plné síle. A já byla úplně v koncích, protože Xanaxsem jsem se nechtěla cpát, přemýšlela jsem co dělat dál. A v ten moment přišlo video na Pipinění s paní Soňou.
Já celou dobu poslouchala naprosto konsternovaná a bez dechu s husí kůží. Okamžitě jsem k Soně pocítila důvěru. Mluvila naprosto srozumitelně a já byla nadšená. Tak jsem jí napsala, poděkovala za video a řekla jí co mě trápí a ona mě odpověděla, že se s tím dá něco dělat.
A tak začala moje duchovní cesta za sebepoznáním. Našla jsem Soňu, Chrám Cadwen a ženy v něm. O tom jak jsem se zbavila strachů a úzkosti, co jsem se Soňou a v Chrámu zažila hovořím v jejích videích na YouTube. https://youtu.be/vA7yLLcSWcw
Můj život se obrátil o 180 stupňů, úplně se změnil, takový klid a pokoj jsem nezažila 27 let. Jsem šťastná a vděčná, že jsem v Chrámu našla svůj druhý domov, svoji druhou rodinu.
