BUBÍNEK
Omlouvám se všem čtenářům a čtenářkám za to, že tentokrát nebudu popisovat příběh někoho jiného, ale svůj vlastní a bude poněkud prozaický. Stal se mi totiž v době, když mi byly necelé 2 roky a znám ho jen z vyprávění. Paradoxně se mi tento příběh celý život cyklicky opakuje, tak si myslím, že to bude modelový příklad pro spoustu lidí.
Jak jsem již napsala, byla jsem velmi malá a bydlely jsme tenkrát v Ciskrajově, malé vesničce na Rakouských hranicích (Jindřichův Hradec). Táta pracoval jako zootechnik a máma byla se mnou na mateřské dovolené. Jednoho dne za ní přišel předseda JZD, že ženský musí na pole a že nemá nikoho, kdo by mu ve školce hlídal děti (před mateřskou dovolenou tam máma pracovala). Že prý si mě může vzít do školky a zároveň se postará i o ostatní děti. Moje máma byla vždy zodpovědná a nikdy nikoho nenechala ve štychu. Tohle mám asi po ní. A tak mě oblékla a šly jsme do školky. Ještě jsem se počůrávala (bylo mi něco přes rok a půl) a děti se mi začaly smát. Jé paní učitelko, Sonička se zase počůrala. Prý mi to velmi vadilo, říkala moje máma, a tak jsem se přestala počůrávat. Jenže druhý den zase ženské potřebovaly jít na pole a tak moje máma začala chodit do školky pravidelně. Jednou jí navštívila moje babička, máma mé mámy a chtěla se na mě podívat, jak to ve školce zvládám. Měly jsem zrovna volnou zábavu a tak jsme si mohly vybrat jakoukoliv hračku, která by nás bavila. Ostatní děti se rozeběhly, vybrat si to nejlepší, to o co bude největší zájem. Nejoblíbenější hračky byly rychle rozebrány a zbyly tam jen ty, které se netěšily přílišné oblibě předškoláčků. Vybrala jsem si bubínek. Chodila jsem po třídě a s radostí jsem do něj paličkama bouchala. Vydával zvuky a mě se líbil rytmus a kreativita – vytvářela jsem hudbu! Moje nadšení a neskrývaná radost přivábila jednu holčičku, která si hrála s panenkou a moc jí tato činnost nenaplňovala. Zatím co já jsem zářila, smála jsem se a radostně hopsala po třídě (všimli jste si, že děti dokáží vyjadřovat radost i pohybem? Zapojí duši, ducha i tělo do výrazu radosti a proto je jejich prožitek velmi silný. Měli bychom, a máme se od dětí ještě hodně co učit). Okamžitě zatoužila po tom bubínku. Přišla za mnou, začala do mě strkat a brát mi bubínek. Postavila jsem se na odpor. Bránila jsem bubínek, co to šlo. Útoků bylo několik a i v tak malém věku jsem dokázala ubránit svoje hranice a nastavit svoje mantinely. Jenomže holčička byla urputná. Za každou cenu chtěla bubínek a chtěla vyhrát. Tak dlouho útočila a otravovala, až mě to prý naštvalo, vzala jsem bubínek a řekla jí „NA“. Holčička byla celá šťastná, že vyhrála a že má konečně hračku, která jí přinese štěstí. To štěstí, které viděla na mě. Bude mít přece taky rozzářené oči a konečně bude šťastná. Chodila s bubínkem a bouchala do něj paličkama. A nic,…žádný pocit štěstí nebo radosti se nedostavil, … Zkusila to ještě několikrát, a nic, a pak se podívala na mě! Já jsem si vzala onu odloženou panenku a povídala jsem jí, dávala do kočárku, hopsala s ní a hladila jí. Štěstí ze mě jen zářilo. Zase jsem byla šťastná! Zase jsem hopsala a smála se! A tak holčička zase zatoužila po té panence. Zase přišla, zase dorážela, zase jsem hájila svoje hranice a mantinely a zase jsem jí nakonec se slovy „NA“ hračku dala a vzala si jinou.
To byla ale pěkná potvora ta holčička, vyprávěla mi babička. Ale protože vesmír chtěl, abych si celou situaci zažila a pochopila, co v ní mám dělat, naštěstí do celé situace nezasáhla. A tato situace se mi v životě stále opakuje. Jen to není bubínek, ale kamarádka, partner nebo exmanžel. Prostě je to jedno. Princip je v tom, že do něčeho dáváte svoji energii, rozvíjíte objekt i sebe, rozsvítíte sebe i toho člověka a v té chvíli se stanete terčem lidí, kteří chtějí být tak šťastní jako vy. Chtějí se radovat jako vy a skákat jako vy! Máte totiž v sobě něco vzácného, to co oni nemají, máte v sobě euforickou radost, která z vás vyzařuje! A oni to chtějí taky! A oni si ji přece zaslouží, nejenom vy! (ego) A vy chvíli chráníte svoje štěstí, než pochopíte to, že nejdůležitější jste vy. Ta radost totiž nevyvěrá z té hračky, ta je jenom prostředkem k vaší spokojenosti, pravou příčinu radosti a štěstí máte uvnitř sebe! Vyzařuje z VÁS! A kdyby vám sebrali tisíc bubínků, nikdy nemůžou v sobě rozsvítit tu naivní lásku, euforii a prožitek, kterým právě disponujete a který VÁS naplňuje od hlavy až k patě a vyvěrá z VÁS ven!
A jak to nakonec dopadlo? Holčička asi po pátém pokusu sebrat mi hračku pochopila, že to nějak nefunguje. Že i když mi sebere hračky, že kterých jsem šťastná, ona šťastná stále není. Tak jí to přestalo bavit a šla si hrát jinam, asi s jinými dětmi. A já? Já jsem pořád stejná. Dávám do svých „hraček a do svých bubínků“ všechnu svoji energii a svoji radost a přímo ze mě čiší štěstí. Neskrývám je a vyzařuju je a tím tak přitahuji chtivé holčičky, které chtějí to, co mě činí radostnou a naplněnou. A tak mi berou bubínek. A jestli jsou šťastné? To nevím. Ale můžete si na tuto jednoduchou otázku asi odpovědět sami.
A co já? Zase mám svůj bubínek! Je jím chrám Cadwen. Jen jsem změnila model! Křičím do vesmíru, že kdo chce být tak šťastný jako já, naučím ho jak bouchat paličkama do bubínku, aby pocítil to, co cítím já. Teď už se chci o svůj bubínek podělit! Ne si hrát sama pro sebe. A těm co přijdou, se snažím vložit radost a štěstí, které dokážou prožít do jejich srdcí a když děvčata odcházejí, každá má v ruce svůj pomyslný bubínek! Jenže tenhle bubínek jim funguje. Rozsvěcuje jejich srdce, duši i ducha. No, a jestli se mi to daří, na to se musíte zeptat jich. Ale já doufám, že ANO.
Můžete namítnout i to, že o partnera se přece dělit nemůžu se všemi, které zatouží být šťastné. Musíte si ale uvědomit, že rozhodnutí jestli s Vámi zůstává je na něm a ne na Vás. Pokud pochopí kolik světla a lásky do něj proudí z Vašeho srdce, pak zůstává (duše), pokud zatouží jít dál (ego), stejně by ho nakonec nic neudrželo a dřív nebo později odejde. Je v procesu zrání z ega do duše a taky mu chvíli potrvá, než všechno důležité v životě pochopí a posune svůj úhel vnímání z ega do duše. Bude ještě hodně „trpět“ čili dozrávat, protože zrání k duši vždycky bolí. Tento proces je však nezbytný a očistný, …strhává nám zkostnatěné představy společnosti a ega.
Důležité je i hodnocení, s jakým se na celou situaci díváme. To byla ale potvora ta holčička, co brala ten bubínek (ego). Co když je ale vesmír tak moudrý a chce jen, abyste víc rozzářili svoje srdce, pochopili, že nejsme závislí na žádném bubínku, a ať si vezmete do ruky jakoukoliv hračku, budeme šťastní. Vaše štěstí není v hračkách kolem VÁS, ale ve VÁS samotných! A nemusíte se bát, že když o jeden bubínek přijdete, tak už žádný jiný nenajdete. Hraček je kolem Vás nepřeberné množství, jen je teď, pro velkou bolest v srdci, nevidíte nebo vidět nechcete.
S láskou Soňa
