Nadpis zní dost drsně, nemyslíte?
Hned vysvětlím, proč to tak myslím a píšu. Bude to jen velmi krátké, ale přesto jak doufám, výstižné!
Poměrně dlouho jsem hledala odpovědi na otázky a problémy, které mě trápí. Jaký bude můj osud a co je napsané v kartách. Zda mě miluje, nemiluje, podvádí, nepodvádí, bude mě podvádět, najdu si někoho jiného a kdy konečně bude lépe? A toto neustále do nekonečna, pořád dokola. Kdykoliv jsem se zeptala, tak odpovědi přicházely, což o to.
Vždy se nějaká odpověď pro mě našla.
Buď byla hladivá a já se do ní na chvilku zabalila jako do měkoučké deky. Celá se po uši zachumlala a v tichu si poprdávala a bylo mi v ní teploučko.
Jenže pokaždé dřív nebo později přišel rychlý průvan. Deku mi sebral a já jen zase nahá a zmrzlá zůstala sama. Koukala zmateně kolem sebe a opět se ptala, proč? S pláčem prosila o ten dobrý sladký sirup z lékárny, po kterém mi bude lépe a zalepí mi pusu, zaslepí oči a moji uřvanou duši trochu otupí a já se zase zachumlám do deky.
Čas od času přišla odpověď drsná, rádoby oči otevírající, a ta po mně chtěla hned teď situaci řešit. Bez milosti přeseknout pouta, udělat rázně konec a konečně vzít svůj život do svých rukou a nic víc dál neřešit.
Šup šup na nic nečekej a konečně něco dělej.
Ano možná namítnete, tak je to přeci správně, tak to má být.
Přátele a možná i máte pravdu.
Jenže já se bála, nechtěla jsem být definitivní a tak jsem byla defenzivní.
Chodila po kartářkách, psala jim a objednávala jsem si svůj osud přes internet a kupovala si ho v obálce jako štěstíčko na pouti.
Žebrala v lékárně o další pilulku, ale tentokrát jinou, než jsem měla minule, protože tenhle preparát stopro určitě zabere.
Cesta, která mě přivedla do Chrámu a k Soně byla klikatá, posetá tolika průsery, že by to jeden nespočítal. Ani já sama bych to dohromady už nedala.
Jenže jsem šla opět do lékárny. Pro mě to byla původně cesta pro účinnou pilulku. Preparát, který jsem ještě nevyzkoušela. Doufala, že lék který se nabízí, zabere na delší čas a tu měkounkou deku mi nechá déle a díky ní tuhle mizérii přežiju.
Chrám ale není lékárna a díky bohu ani zalepováni náplastí na bebíčka a mazání medíku po papuli. A to jsem velmi záhy poznala a pochopila!
Problémy, které se tu otevírají, se řeší hledáním pravých příčin, jde se tempem dle dispozice a kondice každé z nás (s tou tělesnou to naštěstí nemá nic společného, to bych klopýtala hodně dlouho 😁).
Kořeny mohou být tak hluboké, že si ani rozumem nedokážeme představit jak moc. Ale nevadí, čím hlubší jsou, tím je cesta k nim ozdravnější a léčivá. Poznání sám sebe, pochopení problému a přestat hledat jeho řešení, to je ta skutečná práce. Někdy se nám při odkrytí toho všeho může i srdce zastavit, vyvalí se proudy slz ze zadupané bolesti. Ukáže pravé tváře, těch kterým jsme věřili a doteď důvěřovali a nebo je odsuzovali, jako svého nepřítele. Možná tím pravým nepřítelem jsme my sami sobě, neposloucháme svou duši, a tak od nás raději odejde a zpátky se jí nechce. A poté odpovědi hledáme někde jinde, venku, chodíme do lékárny pro další nove a nové pilulky a naději, že už konečně zaberou.
Zaberou, určitě zaberou, uleví od bolesti, ale neléčí.
Pojďme se nebát chtít poznat pravé kořeny našich životů, nebojme se podívat svému osudu tváří v tvář a odkrýt původ bolesti.
Cesta je možná dlouhá a těžká, ale věřte, že má smysl a výsledek léčby se dříve nebo později ukáže.
Hodně štěstí a krásný rok 2023 a spousty těch dalších!
