Přemýšlím, jak tenhle článek vlastně začít. Pár měsíců už na stránkách leží můj první příběh, kde jsem slíbila pokračování. Takhle, ne, že by nebylo o čem psát, to právě naopak! Od té doby se mi život převrátil naruby, stalo se toho tolik. Mám husí kůži po celém těle, když si začnu poslední měsíce rekapitulovat. Inu, pokusím se to dát nějak dohromady. Nejlepší bude to vzít popořadě.
Po dvou letních seminářích mi bylo jasné, že Chrám pro mě bude něco víc, než jen místo, kam se budu jezdit vyčistit, odlehčit a nabít. Cítila jsem nadpozemské napojení na chrám, na všechny členy, které jsem měla tu možnost poznat. Já vím, že to zmiňujeme často, a někomu se to stále může zdát přetažené za vlasy, ale pro mě je chrám druhá rodina. Je jiná od té pokrevní, to zcela samozřejmě, ale to pouto je silné a krásné. S možností prožít si tolik životních příběhů a sledovat, jak se všem daří, vám ti lidé prostě přirostou k srdci tolik, že momentálně každý den jsem ve spojení aspoň s jedním z členů, které jsem v chrámu poznala. Chrám se pro mě opravdu stal dennodenním chlebem. To ovšem neznamená, že by zevšedněl, právě naopak.
Ale pojďme se vrátit k mým pocitům z léta. Na základě toho, co jsem cítila, mě napadlo, jestli není možné, že bych byla jednou z druidek chrámu. Ptala jsem se Soni, ve kterém videu svolávala druidky do chrámu. Odpověděla mi, že už si to úplně nepamatuje, že musím hledat, a až na to narazím, podle reakce, kterou buď budu, nebo nebudu mít, poznám, jestli mé tušení je správné. A to mi vlastně vůbec nevadilo, videa mě bavila a stejně jsem měla v plánu je všechna shlédnout. Nejraději jsem si je pouštěla do sluchátek při běžných činnostech jako je mytí nádobí, vaření, uklízení,… A jednou takhle při chystání oběda jsem poslouchala výklad karet z minulého roku, zabraná do vaření, nic netušíc. Pár minut před koncem videa najednou slyším Soňu z videa, jak promlouvá k druidkám chrámu, a svolává je k sobě.
Co vám budu povídat, ta malá dušička ve mně doufala, že ta reakce, to potvrzení, že je to ono, a že to celou dobu tuším správně, přijde. V tu chvíli jsem to vůbec nečekala, netušila bych, že to bude zrovna ono video. A tak jsem si jistá, že reakce, která přišla, byla přirozená a nefalšovaná. Sotva jsem slyšela Sonino volání, musela jsem vše pustit z rukou, celým mým tělem projela elektřina, jakoby tak zevnitř, z očí mi vytryskly slzy štěstí a projel mnou takový výboj energie, že jsem ho potřebovala vyběhat po bytě. Hlavou mi běhalo jen „Uffffff, co to je?“ . Nedokázala jsem pobrat, jak silné to je. A tak z té kuchyně běžím do pracovny za svým přítelem a ječím: „Našla jsem to video, já ho našla, a je to ono! Reakce byla silná!“. U toho jsem poskakovala na místě, z toho přehršle energie, která ve mně pořád proudila. Smích, slzy, pocit extáze. A taková třešnička na dortu – v tu chvíli, co jsem to příteli pověděla, kouknu na obrazovku počítače na hodiny, a tam 12:12. Já zrovna skrz čísla a časy vnímám znamení vesmíru už delší dobu, a toto pro mě bylo nádherné stvrzení toho, co jsem právě zažila. Celá nadšená jsem to šla Soni napsat na Whatsapp. Až jí skončil seminář, večer mi odpověděla, že je ráda, a že mě vitá mezi druidkami, také mi potvrdila, že ten čas 12:12 bylo opravdu silné znamení od vesmíru.
Další z věcí, které už momentálně patří do mého běžného života je pomoc chrámu – formou tvorby plakátků, příspěvků na Instagram, Facebook a nově i úprava stránek. Začalo to docela nevinně. Koukala jsem na sociální sítě Chrámu a říkala si, že by mě bavilo nějak graficky zpracovávat třeba plakát na seminář, přednášku, a že možná by se holkám – Soničce a manažerce chrámu Verunce- hodila pomocná ruka. Tak jsem zkusila jeden plakát přetvořit a poslala ho Soni, s pokornou nabídkou pomoci. Věděla jsem, že na to má Verču, a nechtěla jsem nikomu lézt do zelí. O to překvapenější jsem byla, když Soňa s nadšením ocenila moji snahu a vlastně skoro ihned mi svěřila tvorbu plakátků. A to pro mě hodně, ale opravu hodně, znamenalo. Ta důvěra, kterou do mě holky vložily. Ta možnost se konečně věnovat něčemu kreativnímu, co mě naplňuje, a ještě to má smysl a někomu to pomůže. Roky jsem hledala něco podobného, ale nic nepřicházelo. Teď mám skvělou příležitost se dál učit, zkoušet a mám velké štěstí, že mi Soňa dává volnou ruku, proto si s tím můžu opravdu pohrát a nechat v tom kus sebe. A věřte mi, že skrz to, jaký vztah k Chrámu mám, ani jednou se nestalo, že by mě tvorba nebavila, a je pro mě zajímavé pozorovat, jak plyne čas a ta tvorba se aspoň v mých očích zlepšuje. To byl ovšem jen začátek. Verča dál spravovala články, whatsappové skupiny, Instagram a Facebook. A Veru, všechna čest, jsi to ty, která tohle všechno rozjela, která tomu obětovala hodně sil a věnovala se tomu naplno od samého začátku!
Občas jsem začala od Soni nebo i Verči slýchat, že jim ale dochází síly a už není tolik času. Nesměle jsem nabídla pomoc i se sociálnímu sítěmi, přeci jenom chápu, že to holkám, které denně netráví na mobilu tolik času, jako já, bude brát víc energie – a mně by to naopak naplňovalo a nabíjelo. Opakovala se minulost, k mému překvapení – rychlostí kulového blesku – mi holky velkou část hnedka předaly a ještě děkovaly za nabídnutou pomoct. A tak jsem najednou dostala ještě větší důvěru, víc otevřených dveří a pustila se do toho naplno. Můžu vám říct, baví mě to, strašně moc baví. Abych nezapomněla, pozitivní zpětná vazba od ostatních je velký bonus, který zahřeje na srdci a pohladí na duši. Děkuji za ni. <3
Ještě jednou mám potřebu poděkovat Soničce a Verunce, že mi tu důvěru daly. Vytvořily mi prostor si plnit sen, učit se a zkoušet. <3
Možná se vám tato pasáž zdála nezáživná, chápu, nejsou v ní obvyklé kouzelné příběhy ani zázraky, ale potřebovala jsem si na to ve svém článku vytvořit místečko a neopomenout ji. Hodně pro mě znamená. A teď tedy zpět ke kouzlům 😊
Víte, když se jednou vydáte na duchovní cestu, není cesty zpět. A je to cesta úchvatná, ale i hodně náročná a trnitá. Ale abych to rovnou uvedla na pravou míru, jsem za ni nesmírně vděčná a přijímám vše tak, jak to ke mně přichází. Hodně mi to dalo a i hodně vzalo – moc dobře si teď už uvědomuji, že to ale není negativní. I to, co nám ze života odejde, je důležité, stejně jako to, co k nám přijde. Za poslední měsíce se toho hrozně moc učím. Je to občas až na zamotání hlavy, když na svět pohlížím jinak, a ve všem vlastně vidím to, co nás učí Soňa, to, co jsem si vzala z příběhů ostatních.
Ono, hodně toho člověk může vědět, ale aplikovat ty vědomosti do praxe, to je teprve umění. Důležité je si uvědomit, že to není cesta, kterou ujdete za měsíc. Ani za rok. A teď si držte klobouky, ta cesta nikdy neskončí. Jestli teď lapáte po dechu, běží vám hlavou myšlenky jako „přece někdy skončit musí, když zvládnu tohle a tohle, bude ze mě guru!“, tak se zhluboka nadechněte a s pokorou zkuste přijmout, že tohle je něco, co přeci ani nikdy skončit nemůže. Duše nám bude posílat celý život další a další zkoušky, co se do nás vejde. A když se s tímhle smíříte, dojdete k závěru, že je to vlastně boží. Takových možností se vyvíjet, makat na sobě a zlepšovat se. Jsem vděčná, že díky Chrámu a Soni jsem nepříjemné životní situace a zkoušky začala vnímat jen jako výzvu. Když to přijde, řeknu si, tak co, jak to spočítáš? Nevíš? Nevadí, něco zkus a uvidíš. Když to nevyjde, zkouším se nehroutit. Duše mi to bude posílat stejně znovu, dokud to nespočítám správně. A můžu vám říct, že to funguje. Když to nejmíň čekám, vytvoří se taková situace, kdy jsem znovu postavena před to tomu problému čelit. A jednou se to prostě povede. Pár takových zkoušek, které jsem byla schopna vnímat jako příklady duše, jsem od léta dostala. Univerzální návod na to, jak takové situace řešit, vám bohužel nedám, každý jsme individuální a máme jiné výzvy. Jen bych zmínila pár myšlenek, které vám snad pomůžou zachovat klid a dají naději, že se to zvládnout dá.
Duše vám nikdy nenaloží víc, než zvládnete. Problém se rozpustí ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je vašim odrazem. Pokud chceš něco změnit, začni vždy u sebe. Nikdy nejsi sám – máš svoji duši, tak ji popros o pomoc. Je v pořádku příklad několikrát po sobě nespočítat. A nezapomeň, že i když příklad spočítáš, přijde přepočítání. A pokud hoříš na popel, netušíš co máš dělat, máš pocit, že stále počítáš a nic není správně, jen zhluboka dýchej a pokus se daný problém odevzdat vesmíru. Pusť ho. Občas je to to nejlepší, co můžeš udělat. Když na něčem netrpělivě lpíme, mnohdy tím oddalujeme posun a zdárný konec. Tohle jsou myšlenky, které mi pomáhají jít tou cestou dál. Doufám, že vás povzbudily a vnesly do vás trochu světla a naděje jít dál. A ještě dodám, nejsou to myšlenky z mých úst, jen to, co jsem pochytila z videí, z ostatních článků a seminářů.
Ještě bych ráda věnovala pár slov vzpomínkám na semináře, které jsem již zažila. Každý jeden seminář je jiný, panují na nich různé energie, od hodně těžkých se spoustou breku, po lehké, plné smíchu. Přijde mi, že s postupem času a dalšími a dalšími semináři si na nich člověk vytvoří takovou malou, neškodnou závislost. U mě to není závislost na tom, že mi chrám pomůže, ale závislost na tom, setkávat se s lidmi, kteří smýšlí podobně, neodsuzují, přijímají mě takovou, jaká jsem. To souznění, nové životní příběhy, ten pocit, když do chrámu přijdou zprvu všichni sfouklí a na konci dne je vidím ne odcházet, ale odlétat s křídly! Pokaždé, když se koná seminář a já na něm nejsem, si velmi vážím komentářů a fotek na whatsappové skupině, jelikož mohu aspoň na dálku mít radost z toho, co tam holky a kluci zažili, a o to víc se těšit, až se příště zase zúčastním.
Nejvýznamnější pro mě byl zatím Samhainský seminář, o kterém již napsala nádherný článek Gabča. Nebudu popisovat všechno, jen vím, že ten zážitek ve mně zůstane ještě hodně dlouho. To, že jsem měla možnost vidět a hrát minulé životy v keltských kruzích, zažít si pocit dcery, za kterou její vlastní táta položil život. To, jak mi při kruzích nabíhaly obrázky z bitevního pole. Jak jsem byla svědkem velmi násilného činu z minulého života na jiné člence chrámu, a dokonce i mimo kruh přesně věděla, co se stalo a obrečela to, jako kdyby se mě kruh týkal. (To, že tento seminář pro mě byl nejsilnější dokazuje i to, jakou mám momentálně při psaní husinu a znovu se mi derou do očí slzy, při všech vzpomínkách. A to se děje pokaždé, co se o Samhainu s někým bavím, nebo o něm píšu, nebo si čtu článek od Gabči…😊)
Možnost být zasvěcena jako druidka a pocítit sílu a energii boha Cernunna v podání Soni. Přemýšlím, jak tento zážitek popsat. A narážím na již profláklou formulku v chrámu: „To se popsat nedá, to se musí zažít.“ 😀 . I když jsem po celou dobu zasvěcení měla zavřené oči, jakmile Cernunnos přišel ke mně, nadlidská síla mě donutila sklonit hlavu v pokoře. Kdyby nebyla vlhká a studená zem, snad si i lehnu. Cítila jsem před sebou něco obrovského. Mysl se mi obalila do zelené krásné barvy.
Velmi silným zážitkem pro mě byla i cesta z lesního chrámu se svíčkou, která představovala světlo v mojí duši. Cesta plná rozjímání a uvědomění se mi zaryla pod kůži. A nemohu opomenout zkušenost sittera při technice dračího dechu. Řeknu vám, to, co jsem zažila, i když jsem si technikou neprošla, jen hlídala Verču, korigovala její dech a podporovala ji – to byl mazec. V životě jsem necítila na dlani větší horko, než když jsem ji dala nad Verunku. Nikdy jsem si nemyslela, že mi mohou až takovou silou vibrovat končetiny, jako když jsem ji držela za ruku při čištění jejího bloku. A taky jsem si nikdy nemyslela, že bych dokázala hodinu dýchat jak amina a ještě podporovat někoho druhého 😀
Živě v paměti mám i nedělní ráno semináře, kdy jsme si zameditovali při krmení kaprů, nasáli do sebe poslední paprsky podzimního slunce a vyzkoušeli si intuitivní tance matce zemi. Nádherná uvolňující činnost – podotýkám bez hudby a bez drog :D. Krásné zakončení semináře. Budu na vše vzpomínat sakra dlouho a cítím hluboký vděk, že jsem mohla být součástí tohoto semináře.
Cítím, že je článek již docela dlouhý, a tak mě napadlo jej zakončit zážitkem, který se mi stal ve vlastní posteli, daleko od chrámu. Po samhainském semináři jsem měla pár dní hodně zvláštní pocity. Jakoby za mnou pořád někdo byl. Slyšela jsem divné nevysvětlitelné zvuky a cítila neustálou přítomnost něčeho u mě. Musím se přiznat, že mě tyto stavy docela děsily a vyčerpávaly. Jsem velkej posera, a tak mi tohle opravdu nepřidávalo. Necítila jsem se v bezpečí. Až vám prozradím, co to bylo, budete se smát.
No jelikož už jsem po pár dnech ve strachu nevěděla, co se sebou, něco mi jeden večer napovědělo. Pusť si meditaci na očištění od negativních energií. Tak jsem si před spaním našla příjemné čistící zvuky tibetských mís a po první minutě mě začal tlačit bod na čele. Zhruba v místě, kde se schovává třetí oko. Tlak byl silný, ale vlastně příjemný, měla jsem pocit, že zvuk tibetských mís ze mě vytahuje skrz třetí oko všechno špatné. A pak to přišlo, vzpomněla jsem si, že je tu přeci možnost požádat chrám o pomoc i z pohodlí vlastního domova. Měla jsem nějaký nevysvětlitelný pocit, že to mám zkusit, abych to čištění nějak zahladila. S pokorou a velkou prosbou jsem v mysli začala mluvit na chrám, popsala mu, jak se cítím, a požádala o pomoc. Záblesk bílého silného světla, otevření srdeční čakry a proud energie skrz ni přímo do mě. Byla jsem z toho celá paf. Než jsem si uvědomila, kolik jsem toho do sebe nasála, tlak v hlavě přestal, stihla jsem poděkovat chrámu za obrovskou náplast a během chvilky jsem usnula.
Ráno po probuzení jsem se snažila pochopit, co se večer dělo. Dostala jsem tolik světla, během asi 5 minut, jako z celodenního semináře. A pocit nebezpečí byl pryč. A když jsem si přemítala, co to mohlo být, najednou mi to celé zapadlo. Na Samhainu se nám otevíral i vnitřní potenciál, prohlubovala komunikace s duší a byli jsme zasvěceni do druidství. S klidem mi přišel vzkaz od duše „Nemusíš se bát, to jsem celou dobu byla jen já“. Ten pocit, že je stále někdo za mnou pramenil jen z toho, že jsem duši dokázala vnímat intenzivněji, než kdy dřív. 😊 A mohu potvrdit, že naše vzájemná komunikace se posunula o úroveň výš.
Zde to ukončím drazí čtenáři, toto byly další střípky z mé cesty a věřím, že za pár měsíců bude další pokračování. <3
- Lucka 💋☀ (první článek tu: https://www.chramcadwen.cz/2022/08/19/pribeh-slecny-lucie/ )
