První díl: https://www.chramcadwen.cz/2022/12/02/zivot-pred-chramem-a-zivot-s-chramem/
Druhý díl:
Ten nejtěžší úkol – jít s tím ven a říct to všem svým nejbližším – byl stále před námi. Coming out dětem, rodině, rodičům. Podpora od samotného Chrámu a děvčat byla obrovská a já ji cítila na dálku. Se silou a odvahou, kterou mi to dalo, se dá těžko něco pokazit. Jinak řečeno, po…. se dá vždycky všechno, ale to já v plánu neměla. Chtěla jsem to udělat co možná nejlépe, tak dobře, že až si to budou jednou vyprávět moji potomci a potomci mých potomků, aby vzpomínali na ženu vskutku statečnou a odvážnou.
To je jen vtip, ale krásné by to bylo, že?! 😁
Je Samhain a já zapaluji svíčku pro všechny zemřelé, všem kterým již pozemská pouť skončila, ať už byla jakýkoliv. Na jejím konci mohla být tečka a nebo skončila otazníkem. Tak jako tak odešli a tím odešel i jejich příběh. Příběh, který už nikdo nikdy nebude znát od začátku do konce. Vzpomínky na ně postupně vyblednou, ale zase přijdou další příběhy s novými začátky, smutky, radostmi a zápletkami. Vítězství, která byla kdysi tvrdě získaná, čas odvane. Ale stále je tu velká naděje, že věty které zůstaly nedokončené, budou dokončeny, přání a sliby vyřčené budou jednou naplněny a naše viny, které sebou neseme po staletí, dojdou k odpuštění.
Tak teď jsem úplně odbočila od mého povídání, ale vlastní myšlenky mě odvedly na svoji cestu a já se nechala pohltit sílou okamžiku, zapálenou svíčkou a taky prožitém víkendu v chrámu během Samhainu, ke kterému se časem také dostanu.
Oznámit dětem, že mají malého sourozence byl jeden z nejtěžších úkolů, které jsem kdy zažila. Netušila jsem jaké budou reakce, hlavou se mi honily různé scénáře, možnosti a vykonstruované rozhovory. Scénářů byla celá řada a jedna debilnější než druhá, ale realita předčila všechny mé fantazie.
Děti byly v šoku, překvapené s vykulenýma očima na nás zíraly, jestli si neděláme jen legraci…ne opravdu neděláme. Ale oba to vzali statečně a překvapivě velmi klidně. Pochopili, že se stalo něco, co se dá těžko odestát, a že před rokem se narodil človíček, který nám všem teď obrací život vzhůru nohama a náš život bere jiný směr, zatím sice ještě nevíme jaký, ale teď už víme, že rozhodně bude jiný.
Nic nezůstane stejné a ač si to možná ani jeden z nás plně neuvědomuje, tento večer je pro nás všechny zlomový. Můžeme se totiž společně rozhodnout, že jsme jako rodina skončili a malého “vetřelce”, který k nám nepatří, nechceme znát, anebo malého přijmeme a staneme se i my jeho rodinou.
Jak jsme se rozhodli asi nemusím psát, jelikož modří již vědí 😊.
Jistěže se ve mně mlátila neochota přijmout to, že Vojtík je následek nevěry, spolu s mateřskou láskou a instinktem kvočny.
Instinkt kvočny a pečovatelky je jaksi ve mně hluboce zakořeněn a tak jednoznačně vyhrál.
Nejsem svatá a všeobjímající bytost a jsem na oba hrozně naštvaná. Ohrozili moji rodinu a tuším, že zde byla velká snaha rodinu rozvrátit. Jenže i takový je život a fakt je, že co já mužu vědět? Třeba i já si nesu nějaké provinění z minulého života, možná zrovinka já chtěla také rozbít něčí rodinu. Nevím, jádro tohohle pudla mi známo není.
Co ale s určitostí vím je, že vztah jako takový je práce, a to sakra těžká, náročná a navíc mnohdy s velmi chatrnou nadějí na úspěch. A opravdu jen těm trpělivým a vytrvalým se může podařit vytvořit vztah s pevnými základy, bez lží, přetvářek, s rovnou páteří a bez přílišného snění na růžovém obláčku (ale co si budem, občas není na škodu se na růžovém obláčku svézt, aspoň na chvilku).
Máme ale vůbec v sobě dost síly znát tu syrovou realitu o svém partnerovi? Procitnout ze snění, že ten váš vyvolený, je ještě jaksi vyvolený někde jinde a u někoho jiného?
Já si celou dobu přála poznat pravdu a prozřít. Jenže auvajs, probouzení ze sna pěkně bolí. Oči z toho pálí a štípou od pláče, hlava se tříští bolestí, do srdce vás bodá každý nádech a myšlenky nutí dokolečka vracet se do minulosti a k situacím, které se už kolem vás dávno proběhly.
Flashback všech rozhovorů, kdy vám byla lež nakládána na talíř a vy jste ji celou celičkou spapali a ještě jste si přidali, pěkně ještě nášup a za maminku a za tatínka, dokud to nebylo snědené, aby byl zase ode mne chvilku klid a já byla napapaná dosyta a dala chvíli pokoj.
Copak ale lze něco takové znova napravit? Obnovit důvěru a lásku?!
Každopádně jsme se jednoznačně domluvili, ze do toho jdeme, všichni společně a jako rodina.
Soňa krásné mluví o karmických příkladech, které je potřeba spočítat, aby se mohl člověk pohnout dál. Spočítat příklad, dát to i se zkouškou, ideálně se stejným výsledkem. Pokud se nám to opět vrátí, tak znovu přepočítat…
Bude to ovšem ale stačit na šťastný konec našeho příběhu?
Zkoušky postupně přichází v každém dalším dni. Jsou na každém rohu, v každé větě, snaha nic nevyčítat je den ode dne horší a horší. Chuť to vzdát, vykašlal se na to, přichází ve vlnách, vždyť je to průser jako vrata, tohle nikdy nikomu nevysvětlíš. Budou tě považovat za totální krávu, která zase nalítla všem lžím.
A tak otázkami, které mi hlava sází jednu za druhou, dotírám a rýpu se v tom, jsem otravná jak moucha v létě. Zároveň si vyčítám, že jsem se v Chrámu nic nenaučila, že jsem asi málo trpělivá.
Opak je však pravdou, konečně dokážu vidět sebe samu jak řvu a nadávám v marné snaze upoutat na sebe jeho pozornost.
Vždy jsem podrážděně reagovala na neuklizené ponožky, nebo jiné maličkosti, které trousil kolem sebe, ale ve skutečnosti jsem chtěla, aby mě konečně viděl a slyšel, vnímal mě, mluvil se mnou, objal mě a řekl, že jsem pořád jeho a má mě rád i když se zlobím. Nepochopil to a není divu, uchopit ženy vztek a obrátit to v pochopení není nic snadného. Zvolil naopak zdánlivě cestu snadnější a lákavější…našel si milenku.
Ženu, které se na něj nezlobila kvůli blbostem, nevyčítala mu každé připomenutí, jeho neschopnost rozpoznat nepořádek, povídala si s ním, rozebírala s ním věci na které mně nezbýval čas, dala mu co já nemohla.
A ta slečna si postupem času, uvědomila, že tohle je asi jediný muž, který se o ní kdy ucházel a že možná už nikdy nikdo takový nepřijde. Domnělý zájem se dá velmi snadno zaměnit s láskou a o tu nikdo z nás přeci nechce přijít. Ona sama vyrůstala bez otce a pozornost u ostatních si musela vynutit nemocemi a lítostí od okolního světa.
Vztahová bramboračka je na světě a teď babo raď, kdo z nás tří se nejvíc provinil? Kdo z nás vlastně za všechno může a je ten největší viník a kdo je tady ta oběť?
Tohle všechno vidím, vnímám a uvědomuji si, že pravda je pružná a z každého úhlu pohledu jiná. Nedá se měnit, ale můžeme se na ní dívat pokaždé jinak.
Můžu taky nad tím vším brečet, jako žena s parohy jak vrata od stodoly a do smrti manžela nenávidět za to jak mi ublížil a roky ubližoval, a jak jsem měla ve všech výčitkách pravdu. Ano mužů, ale já nechci!
Blíží se listopad, listí už začíná vonět hnilobou a tlením a zem se chystá na spánek a dělá svoje poslední úpravy před velkým finále.
Nikdy mě moc práce na zahradě nebavily, je to práce z které mám bolest zad, špínu za nehty a zaprasený kolena, vždycky to beru hopem a jen jako nutnou povinnost. Ale dnes ne, dnes si práci vysloveně užívám. Hrabu listí, střihám růže a u toho přemýšlím, kolik věcí se za ten rok změnilo, a kdybych to vyprávěla mému vlastnímu já před rokem, těžko by tomu věřilo. To by čumělo, kdyby se mu to vyprávělo.
Věci a události si od září postupně sedají, vyvíjí a mění se. Nejdou snadno, léčení duše nejde přeprogramovat během chvilky a lusknutím prstu.
A zároveň jsou věci, které se nemění, například mé hladové já dokáže být tak podrážděné, že kvůli hlouposti všechny v jedné vteřině seřve na jednu hromadu, no ale pak stačí po mně hodit kus masa a jsem zase jak beránek 😁.
Ale také mám opět v sobě velkou chuť jít dál a hlavně poznávat sama sebe. Zákoutí duše a těla, která roky spala a nebo se snažila projevit, ale příležitost nedostala. Jsem tady a teď a zkouším věci o kterých se mi ani nesnilo. Je ve mně stále ta malá holka, která měla krásné sny a ty se až nyní stávají skutečností, chce tvořit, něco dělat a zkoušet, možná jí to nepůjde, ale i to se může dost dobře stát, ale ať si 🤷♀️. Koho to trápí?!
Momentálně nevím jestli chci zůstat se svým mužem, ale co vím je, že chci zestárnout s pocitem, že jsem tuhle zkoušku zvládla a ať bude její výsledek jakýkoliv, budu si moct říct, zkusila jsi to a šla do všeho s otevřeným srdcem a s vědomím, že všechno dobře dopadne. A i když možná nedopadne, nechci mít v sobě pocit hořkosti a žluč zrady.
A to už jako takové může být bráno jako šťastný konec, no ne?!
Chrámu, Soně, všem mým novým přátelům a hlavně také lidem, které mám ráda a už jsou v mém životě hodně dlouho, děkuji.
Není to se mnou jednoduché a někdy mám celkem oprávněné podezření, ze můj životní scénář píše nějaký psychopat s mindrákem jak barák a ještě příliš kouká na televizi. Dělá si ze mě vyloženě prdel a sepisuje to jak mexickou telenovelu, kde nikdo neví, kdo vlastně s kým a proč.
Ale i přesto všechno, a nebo možná navzdory tomu všemu, je ve mně zase chuť svítit si na cestu. Nejen sobě, svým dětem, ale i ostatním, když bude potřeba a budou o to stát…
Můj příběh pokračuje a já nevím co bude dál a už to vědět ani nechci. Stejně přijde, se statistickou přesností, hromada dalších problémů a starostí.
V Chrámu jsem si ale uvědomila jednu věc, že je vlastně jedno kudy jdu, ale musím jít ráda kamkoliv mě to povede a se svojí duší hezky spolu, ruku v ruce. To kdybych třeba cestou zakopla, tak abych nespadla rovnou direkt na hubu, ale našla rychle balanc a ztracenou rovnováhu.
Děkuji a vážím si toho, že jste došli ve čtení až sem.
Moje vyprávění vlastně ani žádný konec nemá…jen samá pokračování 😉! Tak mi prosím držte palce ❤️
