Nedávno chrám Cadwen vydal článek, který se setkal s velkou pozitivní odezvou. Gábinka prostě píše krásně, hravě a lehce. Když jsem četla její křehké věty a vnímala jsem hravost slova, krásu českého jazyka, uvědomila jsem si jednu věc, která mě inspirovala k tomuto článku.
Ta chvíle, kdy mě napadla ta úplně bláznivá myšlenka postavit chrám, zasvěcený energiím Bohů a Bohyní, by se normálnímu člověku zdála jako naprosto zcestná a nereálná. A pokud by v tomto plánu někdo pokračoval, tak by ho určitě poslali na vyšetření ne k psychologovi, ale rovnou na psychiatrii. A pokud by psychiatrovi vysvětlili svoji vizi chrámu a zasvěcených kamenů Bohům, internace na psychiatrickém oddělení by ho rozhodně neminula.
„Já Tě vždycky musím tahat z těch tvých výšin dolů a trhat ti tvoje křídla, abys byla normální…“ říkával mi s oblibou ex manžel a svým způsobem měl pravdu. V kolektivu lidí jsem vždy nějak vyčnívala a nebyla jsem kompatibilní s celkem spolužáků. Tak jsem byla vyčleněna na periferii třídy. Byla jsem prostě „divná“. Očekávalo se ode mě, že se přizpůsobím skupině, sladím svoji energii s jejich a budu průměrem nevyčnívajícím z řady. Fenomén průměrnosti ve společnosti vládne a odchylky od průměru se neodpouští.
A já jsem se snažila! Alespoň jednou jsem chtěla zažít ten sladký okamžik, kdy jsem přijímána nějakou skupinou! Nebýt vyčleněná, izolovaná a sama! Naštěstí moje duše tenkrát byla nadčasově moudřejší a nedovolila mi, aby se tak stalo. Zářezy, které mi uštědřovaly mezilidské vztahy, byly zoufale bolestivé, ale na druhou stranu mě posilovaly. Nepřipustila mi kopírovat nikoho jiného, tvrdošíjně trvala na své originalitě a bylo jí úplně jedno, že já jsem se snažila přizpůsobit většině, a čím více jsem se snažila já, tím více mi to hatila ona, a tím více jsem byla odmítána okolím.
Situaci měl vyřešit partnerský vztah. Měli jsme přece být dva. Dva na lásku, na bolest i na hodiny štěstí, na všechno dva, jak napsal ve svém výroku Karel Čapek. Jenže i v manželství jsem zůstávala sama. Sama na problémy, nemoci dětí, netušila jsem, jak co vyřešit, a tak jsem se učila pokus omyl. Ale našla jsem tím cestu k bylinkám, homeopatii a energiím. Našla jsem si platformu, ve které jsem se začínala cítit jako ryba ve vodě.
No a když to pomáhalo mým dětem a bylo to účinnější než léčba pod lékařským dohledem, začala se tím otvírat i cesta pro ty druhé, pro ty nešťastné a nemocné, kteří potřebovali najít novou cestu. Trvalo ještě dlouho, přes 20 let mého samostudia, než jsem se otevřela myšlence chrámu a započala moje cesta v nové úrovni.
Když přišla Gábinka do chrámu, byla jako kdokoliv jiný, kdo došel na konec své cesty a koho čekala hluboká transformace. Shořet na popel a z popela měl povstat nový fénix. Její příběh je zbytečné popisovat, visí na stránkách a stěží bych ho popsala lépe než ona.
Jsem šťastná, že nachází nový rozměr svého života a že jí práce na sobě zachraňuje to nejcennější, co má – svoji rodinu. Mám radost z toho, že může otevřít svůj literární talent a že chrám Cadwen je pro ni zázemím, kde se může rozvinout do plné krásy.
Tento dar je dáván každému, kdo překročí práh a vstupuje s pokorou. Bohužel lidé, kteří nemají pokoru v srdci, opouští chrám velmi brzy. Ze srdce jim přeji, aby si našli svoji cestu, která je povede a aby tato cesta nebyla vydlážděna bolestí a utrpením těch druhých, kteří jim vstoupí do cesty.
Milý čtenáři, pokud jsi vydržel a dočetl až sem, tak nikdy nezapomeň, kdo jsi! Nenech se strhnout fenoménem průměrnosti a nesnaž se kopírovat ty druhé. Všude kolem už je obsazeno! Tvoje vlastní originalita je vzácný dar, který máš. A pokud Tě okolí nepřijímá tak, jak by sis představoval, nikdy nezapomeň, že Tvým úkolem je pochopit sám sebe, věřit si, a co nejvíc otevřít svůj potenciál, který Ti byl dán při inkarnaci.
A pokud už opravdu nevíš, kam dál, a máš pokoru v srdci, chrám Cadwen je Ti otevřený s podporou členek a zázemím rodiny. Nikdy si nenech trhat svá křídla, protože na jejich perutích můžeš vzlétnout tak vysoko, kam se Ti ani nesnilo. Nedopusť, aby ti sebrali Tvoje sny! Sny mají křehká křídla a umírají velmi snadno. Buď vytrvalý až paličatý, aby sis šel za svými vizemi! Buď jako Noe, který vystaven posměchu všech, stále staví svoji Archu! Protože Světlo Tě vidí! A pokud Ty vytrváš, poskytne Ti podporu a zázemí. Nikdy tě neopustí, dokonce ani tehdy, kdy Ty opustíš sám sebe. Stále bude s Tebou.
A můžeš mi věřit, protože tento článek píše blázen, který z ruiny na zbourání dokázal postavit chrám! Ale chrám by byl jen prázdným místem, pokud by do něj nenašly cestu všechny Gábinky, Lucinky, Radky, Verunky, Marcelky, Vlaďky, Janičky, Ivy,…
Děkuji Světlu, že mi důvěřovalo a pomohlo mi zhmotnit vizi, kterou jsem měla v srdci, děkuji všem, kteří mi pomáhají s chrámem a především děkuji všem členkám, které našly odvahu a překročily jeho práh, protože jsou to ony, které dávají chrámu jeho rozměr svojí láskou…
S láskou Soňa
