Už jste někdy cítili, že máte psát, ale vůbec nevíte o čem byste psát měli? No, tak já ano. Je toho tolik, že psát o všem najednou, tak by z toho byl obrovský chomáč zmatku. Ale akorát jsem dočetla článek Soni o Bílém a Temném andělovi nebo o Temném a Bílém andělovi, abychom byly fér.
Došlo mi, že jsem také temného anděla do nedávna vnímala jako zlo, přitom mu vděčím za záchranu života. No vidíte, a už vím, o čem budu psát!
Když jsem byla malá, byla jsem TO dítě, o kterém by jste řekli „To je sluníčko, to je tak hodná holka, to je taková máma pro všechny,..“ Jo, jo dříve jsem na to byla hrdá, dnes už moc nejsem. Dnes jsem hrdá na to, kam jsem se za ty roky posunula. Říká se, že většinou vychováváme své děti tak, jak jsme sami byli vychováváni, chováme se tak, jak se chovali naši rodiče a hledáme si k sobě takové partnery, jací měli naši rodiče. Za sebe mohu říct, že je to obrovská pravda. Ano, samozřejmě mi budete namítat, že jsou lidé, co se seknou, a naopak si řeknou, že takoví nikdy nebudou. A ano, máte pravdu, ale zde už díky bohu zapracovalo uvědomění si situace a poučení se z chyb našich rodičů. Často na ně za něco máme zlost, aniž bychom si uvědomovali, že i oni měli své rodiče, co je nějak vychovávali. Třeba to tak v té době bylo potřeba pro jejich přežití ve společnosti, ale ta doba, a tudíž i nároky na přežití, se vyvíjí a mění. Je jen logické, že to jsme vždycky my, kdo musíme tento návyk změnit a snažit se ho nepředat našim dětem. A proč to píšu?
Moje mamka, vlastně oba rodiče, byli vychováváni v době, kdy se rodiče za každou cenu ctili a děti byly učeni svým rodičům prokazovat úctu, sloužit jim, poslouchat je na slovo, neodporovat jim. Moje mamka se naučila mnohé. Naučila se postavit se sama za sebe. Naučila se nás neopíjet rohlíkem a snažila se nám vše (to co byla emočně schopná) říkat narovinu, třeba i to, jak se dělají děti, naučila se své mamce říkat „Ne“. Naučila se toho hodně, nemyslíte? Ale co se v době mého dětství ještě nenaučila bylo, že děti slouží rodičům (posléze dospělým). A tak už jako malá jsem běhala pro všechno na co zapomněli a poslali mě pro to. Dělala jsem, co se mi řeklo. Sloužila jsem. Nevzpínala jsem se. Byla jsem vždy slušná a zdvořilá. Moje mamka byla můj velký parťák a vztah, jaký jsem s ní měla mi záviděla snad každá kamarádka. Ale i tak jsem si do života odnesla, že starším lidem než jsem já se má sloužit, a za každou cenu musím být zdvořilá. Zde ještě upozorním, že jsem vyrůstala v domácnosti s mamkou, babičkou a prababičkou (co se generační roviny týká) takže věty typu „Co by na to lidi řekli“ přicházely ještě z jejich výchovy.
No a teď si vezměte ten šok, když jsem nastoupila do své první práce. Jak jsem byla nejdříve vnímaná jako slušná dívka, ale pak se zjistilo, že mě mohou zneužívat. Že to za ně odmakám, dveře jim podržím, posléze se po mě můžou vozit a ponižovat mě. No prostě Bílý anděl si seděl na vrcholu a temný znechuceně seděl po ním a čekal až budu mít snahu se začít bránit, až si začnu věřit.
Ta doba, díky jedné paní kartářce, která je mým blízkým člověkem už přes 8 let, nastala. Řekla mi, „Verunko, buď na sobě začnete do 3 měsíců makat, začnete se učit mít se ráda a říkat NE, nebo Vám garantuju, že do konce roku skončíte zdravotně hodně špatně“. Je to 8 let a já si tu větu stále pamatuji. Změnila mi totiž život. Byl to první den, kdy se začal probouzet můj Temný anděl a začal se vracet na trůn k Bílému andělovi. Nebudu tu popisovat tu zdlouhavou cestu. Plnou radosti i bolesti, ale hlavně hrdosti z toho, kolik cesty jsem od té doby ušla. Troufám si říct, že i zdravé sebelásky. Proč to ale popisuji je to, že časem jsem musela v sobě přibrzdit i Temného anděla, který se rozjel. V té době jsem nevěděla, že něco jako Temný a Bílý anděl existuje. Vnímala jsem to jen jako rostoucí ego a zlost na okolí.
Od doby, co chodím k Soně na semináře, jsem ušla zase obrovský kus cesty, zase na sobě makám jako tenkrát, abych se posunula a vylezla na tu horu, ze které bude rozhled na cesty, kterými se mohu vydat dál, než dojdu zase k další zlomové hoře 😊. A tak se stalo, že jsem si začala zase myslet, že na mě útočí můj Temný anděl, že chce vládnout. Stávaly se mi divné věci, anebo spíše mi začaly chodit zlé, temné myšlenky. Myšlenky o tom, jak něco nedokážu, myšlenky na to, jak je všechno kolem špatně a kolikrát i egocentrické myšlenky o ostatních. Říkala jsem si, kde je to mé dětské já, co se jen usmívalo a bylo jen (zdánlivě) šťastné.
Vyvrcholilo to letos v prosinci. Soňa nás varovala ve videu, že přijdou temné energie a pochyby. Že si máme uhlídat své vnitřní světlo, že nás temnota bude zkoušet a že to vyvrcholí 21.12.. No, dnes je 23.12., a já už nechápu, jak jsem mohla mít takové deprese, jak je možné, že dva dny na to, co jsem plakala a vzdávala se všech nadějí a snů, se to jak lusknutí prstů vrátilo zpět, a já se zase cítím, jako před pár týdny. Sebejistě a ve světle. Jak je možné, že temnota byla tak rafinovaná a nenápadná, a že i když sem ji čekala, mě dokázala tak pohltit a rozplakat. Víte, už nějakou dobu si vždy, když mám pocit, že na mě temnota útočí, říkám „Jsem dobrý člověk, dělám dobré věci, činím dobro a nikomu vědomě neškodím. Temnota na mě nemá nárok. Stojím ve světle“, ale tenhle měsíc to bylo jiné, postupně to nezačalo útočit z venku či z myšlenek, ale proskočilo to skrze mé nitro. Pochopila jsem to včera, když to ze mě nepochopitelně spadlo, když jsem poprvé za těch pár šílených dní, byla schopná zavolat Soně a svěřit se se svými pocity a ona mi zase řekla, že i ona si prošla své. Bylo osvobozující zjistit, že sem neselhala, že je to normální, že i člověk o tolik dál, prochází tím samým na své úrovni pochyb. Ten neuvěřitelný skok zpět do úplně pohody, jen den po 21.12, mi pomohl pochopit něco hodně důležitého. To, co na mě celou dobu útočilo nebyl můj Temný anděl, ale temnota. Můj Temný anděl je kámoš, který mi pomáhá, když je třeba, a neurazí se, když mu křivdím a zlobím se na něj, ať se vrátí na své místo. Jen se tak usměje a řekne si „Jó holka moje, já na svém místě jsem, ale neboj, bojuju proti temnotě po tvém boku.“ a poctivě čeká, až mi to dojde.
Neříkám, že už mě temnota, deprese a nevíra v sama sebe a v životní štěstí nikdy nepřepadne. Ale vím to, že vždycky budu bojovat za své vnitřní světlo. A že příště si Temného a Bílého anděla vezmu na pomoc. Temného, aby mi pomohl postavit se za sebe, a Bílého, aby mi pomohl odpustit si to, co jsem třeba nezvládla.
A to hlavní poučení? Je opravdu nezbytné mít Temného a Bílého anděla v rovnováze. A? Není temnota jako temnota… Nepleťte si jako já Temného anděla s temnotou takovou. Je to jen shoda slova. Temný anděl chrání a pomáhá Vás chránit (pokud není vychýlený), ale Temnota se Vás snaží zničit skrze Vás samotných, snaží se Vás dostat do depresí a pocitů, že život nemá cenu ani smysl. Jak řekla Soňa „Temnota posílila, a tak Dobro povolává své duše ze zálohy“ a my se jen musíme naučit Temnotu rozpoznat ať už v nás, tak i v druhých a jít proti ní ne jen Temnou částí sebe, ale celou svou duší. Snad Vám to dává takový smysl, jako to teď dává mně. A za rok si tento článek zase v prosinci přečtu a budu doufat, že ten boj rozpoznám už na začátku bitvy, a ne až po ní.
