Moje žena je krásná a ona to ví.
Musí to vědět.
Ptá se mě totiž na to minimálně dvakrát týdně a já jí vždycky odpovídám, že je krásná a sluší jí to.
Takže vycházím z celkem logického předpokladu, že když v pondělí odpovím na otázku, zda je krásná, že je, tak o pár dnů později, je furt stejně krásná v naprosto nezměněném stavu, kočka radost pohledět, dyť to musí vědět!
Jo, kdyby se na to ptala jednou za rok, tak to je jiná. Za ten rok se může změnit, ale takhle??!
Nemusím se na ní už ani koukat a já vím, naprosto jistě, že jí to sluší, víc, než ona sama tuší.
Prožil jsem s ní téměř dvacet let a polovina těch let nebyla moc dobrá, byla špatná a nebylo by to hezké vzpomínání.
Naštěstí to nedělám. Nekoukám se zpátky, a to nejen že nechci, ale hlavně je to totálně zbytečný.
Co se stalo, stalo se.
Neustále analyzovat, proč to tak bylo, jak to, tak bylo, v tom nevidím žádný smysl.
Udála se spousta věcí a já ne vždycky byl dobrým partnerem a ona dobrou partnerkou.
Uvědomuji si, jak moc jsme si během těch let ublížili.
Náš vztah prošel těžkým obdobím. Zkouška, která to mohla všechno zničit, to nezničila, ale naopak pouto mezi námi upevnila.
Víme to oba, spousta věcí se od té doby změnila. Já se změnil a ona také…
Pak ovšem ale nedávají smysl její věcné otázky PROČ?
Proč jsem řekl to, co řekl a co jsem tím myslel…?
Proč jsem udělal, co jsem udělal…?
Proč jsem na ní nemyslel…myslel jsem na ní vůbec?
Proč jsem se takhle zachoval…?
Dokolečka opakuji moji jedinou možnou odpověď, které jsem schopen říct – já nevím – protože já to fakt nevím!
Jo, kdyby se mě zeptala na to, jaký ptáček nám to lítá na krmítko, nebo jaká je momentální situace ve světě, to je jiná věc. To se zjistit dá, a když nevím vygůglím, ale tohle?
City, pocity, na co jsem myslel, co jsem si u toho myslel?
Vlastně ani nevím k čemu by to bylo dobré a čemu by to pomohlo.
Úžasně jednoduché řešení pro všechny starosti.
Tak prý né, to by bylo pro mě totiž příliš snadné.
Situace je nutné rozebrat, všechno se musí do hloubky rozvrtat, roztrhnout sešité rány, které se sotva zacelily a začít se ve všem bezhlavě šťourat.
To je její logika a pak brečí, že jí to bolí.
Nemůže jednoduše nechat věci tak jak jsou a jdou, a stále nechápe, že na některé otázky odpovědi nejsou.
Taky paměť, tu má dokonalou, sice nerozezná skřivana od ledňáčka, dub od buku, jestli potřebuje její auto přezout kola nebo disky a kam se leje voda do ostřikovačů, ale přesně si pamatuje, co jsem ji před pěti lety odpověděl na její zprávu a jak se u toho cítila.
Netřídí plechovky, ale ví že mám na tričku nějakou růžovou nit, a stráví půl hodiny zkoumáním, kde se tady ta věc vzala, protože její to tedy rozhodně není.
Pamatuje si, jak jsem se u čeho tvářil, když mi něco vyprávěla, ale kam mi uklidila moji sadu šroubováků, to si nevzpomene.
Určitě to vyhodila!
To by jí totiž bylo podobný.
Jakmile něco zůstává volně položeno (uklizeno), hned to vyhazuje, nebo přendá na jiné místo.
Musím to pak hodinu hledat a je to silně neefektivní.
A ona? Místo toho, aby mi pomohla, řve na mě, že si to mám uklízet na své místo, ale jak mám uklízet již uklizenou (volně odloženou) věc, to mi neřekne.
Jo, a to jste neviděli moji skříň.
Máme v ložnici dvě, jedna je její a ta druhá?
Ta je taky její – tedy oficiálně je moje, ale mám tam dvě ramínka, na které si můžu navěsit svoje čtyři košile.
Hádka na téma „Nemáš těch šatů už nějak moc“, by nebyla zbytečná, odpověď už stejně dávno znám:
„Ne, nemám a už se mě na to neptej!”
Taky nesnese jakoukoliv kritiku, ani tu konstruktivní.
Urazí se, zaútočí, vyštěkne nějaké sprosté slovo, i když ví, že to nesnáším (jasně, kvůli tomu to přeci dělá) a začne mi všechno vyčítat. A vzápětí tu máme to staré známe kolečko otázek Proč, které je po hodině zakončeno větou:
„A taky jsi mě nikdy nikam nevzal!”
Když se vyčistí vzduch zbytečnou hádkou, tak se u nás doma rozjasní a nastane pohoda.
I přes všechny ty věci, kterými mě vytáčí do vrtule, to její stěžování si věčný, stačí, aby se na mě usmála a já bych jí dal všechno na světě.
Je velmi vtipná a přesto, že se dokáže smát jako jediná svým vlastním vtipům, je komické ji sledovat, když se směje nahlas, a tím všechny kolem k smíchu strhne také.
Celá zčervená a očí se stanou jen dvě čárky a tváře má jak sysel a chrochtá.
Stane se opět tou holkou, která nemá hlavu plnou starostí, povinností a na svém hrbu nenese všechny útrapy lidstva.
Směje se společně s našimi dětmi kravinám a já bych si v tu chvíli přál mít v sobě aspoň trošku toho co má ona. Kapičku té vonné esence, kterou prdne mezi ostatní a všechny starosti se v tu ránu rozplynou.
Patříme k sobě.
Přesto, že navrhuje rozchod, ať jdeme od sebe, a že to mezi námi nemá smysl, nehodíme se k sobě a podivně podobné nesmysly.
Vím, že ona to ví, že já vím, že oba víme, že nechceme být od sebe a bez sebe.
I když je už v půl devátý večer protivná, protože je unavená…
I když ji pořád něco bolí…
I když mi krade župan a já pak musím nosit ten její a táhne mi na nohy…
I když je bez kafe a čokolády nesnesitelná saň, a pak brečí, že je tlustá…
I když si stěžuje, že ji nedávám najevo lásku tak…
…S touhle bych zemřel v jedinej den.
A jestli vám to nestačí.
Kdyby tam stála stovka žen, vyzvu jí k tanci a to netančím!
S laskavým dovolením mého muže, jsem se na náš vztah podívala jeho perspektivou.
Snad se vám to aspoň trochu líbilo, a i možná trochu pobavilo ❤.
P.S. Oblíbená citace od Wericha, která naše rodinné rozdělení vystihuje v jedné větě:
„O maličkostech, jako co s penězi které vydělám, kam na dovolenou, rozhoduje moje žena, ale ty opravdu velké, zásadní věci, třeba jaký je náš vztah k Tchaj-wanu, to řeším já.” 😉
