Kdo mě zná, ví, že miluji kávu. Jsem na ní doslova závislá a bez ní bych si žádné ráno nedokázala ani představit. Hned po probuzení ji vdechnu do jedné nohy a vzápětí do druhé nohy a s touhle rozcvičkou pokaždé rozhýbu ránem ztuhlé tělo.
Kdo mě skutečně zná a já už před ním netajím svou závislost na sladkém, tak mě viděl zabořit držtičku do dortu, čokolády, sušenky, zákusku, a nebo čokoládového porna – Nugety, myslím v té větší piksle, pochopitelně, protože kvůli obsahu v té pidi mističce je vysloveně trapas špinit lžičku.
Dřív nebo později mu docvakne, že ta hromada kil navíc co mám, není špatným dýcháním vzduchu, jak se před cizími snažím tvářit a že za tloušťku může nějaký omyl, chyba, špatný metabolismu, štítná žláza, geny po babi anebo bůhví, co ještě, ale rozhodně ne já.
Miluji sladké, doslova ho zbožňuji. Jenže taky mám sklon k tloustnutí, a to už je menší sranda. Kombinace, která když se vymkne kontrole, je děsivá, a když je navíc majitelem tohohle komba člověk, který nesnáší sport, tak to už vypadá na mega průšvih. Zaděláno na pravidelný výdělek zaručených diet, kterými nás krmí ve všech reklamách po Vánocích.
Jsem typická cílovka.
Diety jsou mými věrnými průvodci hubnutím. Já vlastně hubnu, co se znám, už si ani nepamatuji období, kdy bych buď nedržela dietu, nebo nevymýšlela novou dietu, anebo nebyla zklamaná fiaskem po další zázračné dietě, která mi opět nevyšla. A těch peněz, co mě to už stálo. Následuje smajlík držící se za hlavu a s ním vedle smajlík s očima nahoru.
Zároveň si zcela plně a jako svéprávný člověk uvědomuji v plném rozsahu, kam asi ta moje neléčená závislost povede… zatím, se všemi ťukanci na dřevo, mi to zdravotní komplikace nepřineslo. Ale co není může být, nezlehčuji obezitu a mám z ní velké obavy. Nejenže je to neestetické, uvnitř si říkám, že je to velká škoda, poněvadž jinak bych byla určo veliká kočka (ooo pozor! Teď na mě promluvila Isthar, tak prý už jsem.), ale také je to krajně nepraktické a manipulace s větším tělem je prostě náročnější.
Obezita a přejídání ale v sobě nesou nějaký vzkaz, něco, co na nás řve naše tělo a my to neslyšíme, nechceme slyšet. Začneme se cpát, až nám to leze z uší, hlavně ať už ten hlas v nás utichne.
Já už za dobu své hubnoucí kariéry mám načteno, nastudováno, vyzkoušeno tolik meditací, afirmací a promluv s tělem, ale také nespočet keto diet, low carb, Cambridge dietu, jídelníčků na míru, poradkyň, hladovění a následně přejídání, zázračných pilulek…
Mám pro vás blbou zprávu, nefunguje ani jedno ani druhé – tedy alespoň mně ne. Dlouhodobě je to marnost nad marnost a na rovinu, je to hlavně byznys. Na našem velkém zadku a pupíku profitují ti ostatní (zas na druhou stranu, alespoň někdo z toho má užitek).
Konečně se postupně dostávám k jádru pudla. Přijít na to, že tudy cesta nevede, má velkou výhodu, a to jednu jedinou, prostě a jednoduše, že tudy už jít znovu nechcete. Vyvstane ovšem otázka jiná, jak vlastně ten svůj problém uchopit, aby vám to opět neuteklo mezi prsty a vy jen zas a znovu nestáli na pomyslném startu se zoufalým výrazem a tenčícím se kontem.
Já pokaždé, když uslyším slovo hubnutí, zbystřím smysly, hledám tužku připravená si to zapsat a ten zaručený návod hned vyzkoušet, ať neztratím už ani jednu minutku. Moment! Ještě moment – v lednici mám zbytek dortu a včera jsem si koupila Kofilu. Aha, tak to mění celý plán, začnu až to všechno sním, vždyť to nevyhodím. Prostě zítra!
Když Soňa vypsala na leden hubnoucí seminář, Pavlův syndrom se mnou udělal přesně tohle, na co jsem roky zvyklá! Pustila jsem slinu, sežrala, na co přišla a s plnou pusou se těšila, až do mě někdo jiný aplikuje zázračné myšlení, které mě naučí těm správným a dovoleným chutím. Já budu, pomalu a jistě, brzo šlank a najdu si prince, který mě bude milovat a přijede na bílém koni (raději autem) a já mu ladně hupsnu na sedačku a konečně mě, z toho všeho marastu tady, vytáhne. Nebudu se na něj vůbec zlobit, že jede trochu později, ostatně nikdo nejsme dokonalí a já jsem super tolerantní. Hlavně, že se máme rádi a už jsme konečně spolu, a pak v ruku v ruce odjíždíme k zapadajícímu slunci a za námi jedou titulky a romantická hudba.
Konec snění, která z nás tohle potřebuje, že? Bohatě stačí, když bude házet špinavý trencle do koše na prádlo a přestane furt poučovat, co děláme špatně.
Omluvte moji vsuvku, ale tohle muselo ven.
Takže ano, jako vždy věrna svým zvykům, jsem se na seminář těšila s vědomím, že mi ve všem pomůže a já budu mít ten opravdový a správný návod, jak uchopit pevně do svých rukou to svoje hubnutí. Seminář byl čůčo bájo, ženské kruhy, Cadwen, meditace, ve které jsme si vše zapsali do podvědomí. Prostě super a já konečně mám dobrý začátek, a to půjde ti říkám, teď to půjde, lítalo mi hlavou.
Jenže co se nestalo?! Nic se nestalo, ale jakože vůbec nic se semnou nestalo.
Moje chutě na sladké nezmizely, a naopak byly ještě větší, jako na truc to bylo daleko horší. Zvedla se i moje chuť k jídlu. A o pitným režimu ani nemluvím, ten šel do kopru totálně. Panika, stres, strach, že jsem to celé asi úplně popletla a že jsem blbka, která neumí ani do meditace dát ty správné věci a zase je to, tyvole, v háji, lamentovala jsem nad sebou v té nekonečné marnosti.
Miluj sama sebe, miluj jídlo, užívej si, co jíš, usmívej se u jídla, mluvila trpělivě moje duše ke mně.
Ale já to dělám, oponovala jsem, naštvaná.
Neděláš, jsi smutná, naštvaná na sebe, že jíš, potajmu stojíš u skříňky a hledáš zapomenout čokoládu od Vánoc, pak jsi smutná a zase jíš. Nejsi u toho šťastná, odpovídala.
No bodejď bych byla šťastná, podívej, co žiju, už jsem s ní ztrácela trpělivost.
Moje milá, obaly těla jsou zbytečné, žádné nebezpečí ti nehrozí, chlácholila mě.
Já se bojím, bojím se, že když odkryju sebe, zase přijde útok, když všechno pustím, ztratím kontrolu, budu oslabena a zranitelná a všichni budou znát moje slabiny.
To už přeci znají, píšeš o nich, v těch článcích jsi ty, celá taková a opravdová, jinak by to bylo nepravdivý, a to ty nechceš, už jsi se celá dávno ukázala a nikdo od tebe neodešel, copak ty to nevidíš, ptala se mě.
Asi ano, jen jsem to zapomněla, znáš mě, házím si klacky pod nohy a když spadnu, tak se ještě v ráně klackem porýpu, a pak brečím.
Pohladí mě a já jí poděkuji, za to, že ji mám a že aspoň jedna z nás má rozum a má nás ráda 😊.
Tento rozhovor, probíhá během psaní článku, vůbec jsem s tím takto nepočítala. Píšu vždycky bez přípravy a věty, které skládám jednu po druhé, nijak dopředu neplánuji (možná to vysvětluje jiné předchozí 😂).
Ale vrátím se k semináři, na kterém jsem byla v sobotu. Byl to seminář čistící, jeho průběh jsem popsala ve článku v den, kdy jsem se z něj vrátila, byl pro mě opět hodně silný a zcela neplánovaně se dotkl i toho palčivého tématu.
Monča viděla během trhání na mém břiše bloky ve tvaru větrníku a špičky, no, co jiného, že jo. Sonička mi je všechny vytáhla, a já mám teď na památku na tom místě malou modřinku. Od té doby mi odešly chutě na sladké, nic nepotlačuji, nic vědomě nedržím. Jen jím, když mám hlad.
Dokonce zátěž v práci zvládám bez krize, aniž bych musela k automatu a lovit drobné v peněžence, abych si vyhrála jedny polomáčenky.
Je to pryč, cítím úlevu, po těle i po duši. Po letech úlevu a klid, který jsem v sobě snad ani nikdy neměla.
Možná se to vrátí, cesta k sebe poznání je plna oklik a zpáteček, ale teď už vím, že se svých chuti nemusím bát, není to strašák. Třeba v tu chvíli tělo potřebuje trochu té čokolády, ale s úsměvem a láskou k sobě.
Přeji, aby i vám se to povedlo, pokud jste se v mém příběhu a povídání, trochu našli. Pomoc je určitě možná a pro každého a stojí méně, než si člověk myslí.
Děkuji, že jste došli až sem, a pokud se vám to aspoň trosku líbilo, tak jsem moc ráda ❤️.
